Vzpomínka: Čas pod zemí
FOTO: archiv autorky

Vzpomínka: Čas pod zemí

17. 11. 2020

V souvislosti se současnou epidemiologickou situací, kdy smekám před obětavou prací sestřiček a lékařů, jsem si připomněla profesi, která ve mně vzbuzuje podobný respekt.

Před dvaceti lety jsem dostala nabídku udělat reportáž z Karvinska. Regionu postiženého nezaměstnaností, zdevastovaným životním prostředím, sociální bídou. Téma mě velmi zaujalo. I díky přátelům z Ostravy se nám zadřel pod kůži nezaměnitelný genius loci mikrosvěta vzdorujícího mnoha mýtům.

Abych porozuměla mentalitě havířů, považovala jsem za nezbytné sfárat do dolu. Jenže podle horního zákona to ženy nesmějí. Schvalování výjimky trvalo dost dlouho. Během vyřizování potřebné administrativy jsem se vybavila dostupnými informacemi v knihovnách a archivech. Titulky se zaměřovaly především na statistiky těžby či důlní neštěstí, Duklu v roce 1961 nevyjímaje.

Karvinskem mě provázel Josef, od čtyřiceti let v invalidním důchodu. Silikóza, nezhojené bércové vředy. Zakladatel nadace pro děti, na jejichž zdraví se podepsal prach na těle i na duši.

Projížděli jsme krajem s apokalyptickými rysy. Vize o silných investorech často uvízly v dvoumetrových poklesech terénu nad vytěženými slojemi. Na kotlinách, většinou zatopených, nelze bez rizika stavět.

Věřím, že dnes je obraz Karvinska utěšenější.

Na dole Darkov jsem byla očekávána těmi nejpovolanějšími. Po nezbytné evidenci jsme se šli převléci. Vybrali mi mundur, odstřihli rukávy i nohavice, navlékli obrovské boty, hlavu zabalili do šátku a nasadili přilbu s lampou, prorazili dírky do opasku a zavěsili na něj nezbytné dozimetry a čipy. Ztěžkla jsem o deset kilo.

S pětičlennou havířskou ochrankou jsem se vecpala do obrovské těžní klece, kde jsem splynula s davem. V hloubce 750 metrů jsem klopýtala  mezi kolejemi ve vyrubaných štolách. Rázovití průvodci mě jadrným slovníkem seznamovali se vším, co k provozu dolu patří. Například, že základní dobývací metodou je směrné stěnování z pole, které je sice náročnější, ale bezpečnější, a že nepřetržitý provoz umožní denně těžbu 22 tisíc tun černého uhlí. Dnes už je to nejspíš jinak.

Když moji sympatičtí parťáci vyhodnotili, že jsem sice z Prahy, ale chovám se normálně, tak jsme sjeli o patro níž. Tam jsem se již zaživa ocitla v pekle. V těsných štolách se pod stokilovými ocelovými vzpěrami hrbili svalnatí Atlasové.

Černí polobozi na kolenou rozráželi sbíječkami uhelné sloje.

Padesát stupňů Celsia. Ve tmě.

Vysvlečeni, se strůžkami potu na těle.

Není čas na řeči, na strach.

Nahoru jsme se vrátili při střídání směn.

Po poslední evidenci jsme procházeli řetízkovou šatnou, v níž desítky nahých chlapů zavěšovaly své oděvy a boty na háky.

Surrealistický obraz, hala oběšenců.

Malého ušmudlaného horníčka si nikdo nevšiml.

Dostalo se mi zvláštní výsady.

Vzhledem k tomu, že důl Darkov navštívila v roce 1963 kosmonautka Valentina Těreškovová, vybudovali kvůli vzácné návštěvě dámskou koupelnu. Byla jsem pravděpodobně druhá, která se snažila smýt uhelný prach právě v této muzejní vaně.

S mým obětavým průvodcem Josefem jsem pak navštívila další pozoruhodná místa regionu s pohnutou historií i přítomností.

Obraz těžkého údělu havířů se mi navždy vryl do paměti.

Svatá Barboro, prosím, pošli světlo všem, kteří pro svůj chléb vezdejší musí do tmy.

Zdař Bůh!

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Danuše Onderková
Danielo, díky za tvůj článek, vrátil mě o 49 let zpět, kdy i já měla možnost fárat, ještě asi 10, 15ti letými děvčaty, když jsem pracovala jako vedoucí v pionýru. Měli jsme prima partu horníků jako patronát nad našim oddílem a ti nám umožnili tuto akci. Sfárali jsme 1500m pod zem, ale protože s námi byli dost mladí, tak nás nevzali do provozu, ale pouze do zrovna volných míst. Škoda, že nemám žádnou vzpomínku. O to se postaral můj bývalý.
Blanka Lazarová
Postupně si pročítám tvé články a smekám před tebou. Brilantně napsané články, výběr témat, téměř vždy mě dojímají. A mnozí se zde na ÍČKU dozví něco, co by druhého nenapadlo, že neví. Nebo mají společné zážitky, stejné názory a to potěší každého. Díky tobě i ÍČKU za společné sdílení. :-)
Soňa Prachfeldová
Hlubinná práce havířů musí být moc těžká. Sugestivně podáno, diky6.
Martina Růžičková
Velice působivě jste nám tu náročnou profesi přiblížila.
Alena Tollarová
To je zajímavé čtení. Líbí, moc :)
Jarmila Komberec Jakubcová
Velmi lidsky a citlivě napsáno. Děkuji za zajímavé přiblížení těžké a namáhavé práce horníků.
Daniela Řeřichová
Děkuji vám všem za ohlasy a a ocenění tohoto mimořádně náročného povolání.
Hana Ederová
Nádherně napsaný článek, plný lidskosti a profesionality. Jsem nadšená. Můj manžel pracoval také v dole, vždy jsem si této profese vážila a vážím. Moc děkuju!!!
Elena Valeriánová
Velmi působivý článek. Jste odvážná, mnoho žen asi nesfáralo a vy se můžete zařadit hned za Valentinu :-)
Margita Melegova
Jeste jako dite jsem byla v Ostrave, pamatuji ze jsem se divila proc si chlapi maluji cerne linky, v pozdejsim veku se mi dostalo vysvetleni ze havirske oci maji vsichni co faraji v dolech.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.