Tak ještě jednou z mého života

Hani, z článku jsem na rozpacích. Ještě nedávno jsi psala, jak je stáří veselé, jaká je to legrace, když zakopneš o bačkoru nebo se na sebe podíváš v zrcadle, a teď tohle? Roušky mi vadí, hlavně kvůli brýlím, které se potí, ať dělám, co dělám. Takže je stále snímám, otírám, chvíli jdu bez nic a pořád jak u blbejch na půdě. Ale jsem s tím smířena. Jediné, co mi skutečně vadí, je opuštěnost. Té jsem si "užila" na jaře víc než dost. Teď je to mnohem lepší. Myslím, že pokud jsou lidé věřící, mají víru v sobě a nemusí jim příliš vadit, že nemůžou do kostela. Na Boží tresty nevěřím. Vzhledem k tomu, kolik hrůzy a neštěstí se v dějinách lidstva už událo. My lidé se k lepšímu jistě nezměníme. Každý zůstane takový, jaký je. Jen někoho tato situace možná posílí. Přeji ti pokud možno hezké dny. :-)

Já to také neberu tak tragicky. Roušku snáším dobře, ušila jsem si samé veselé a dobře padnoucí. Pravidelně venčím sebe, i když nemám pejska. Vždycky se dají najít místa, kde je minimum lidí. Na televizi se dívám jen občas, když si něco vyberu. Mám řadu koníčků, tak se jim věnuji a jsem ráda, že mám na ně čas.

Já to tak tragicky neberu. Na venčení pejska, Hanko, není třeba mít roušku. Nasadím si ji pouze, když s některou pejskařkou mluvím. Pokud jdu sám jen s Britney, rouška je v kapse. Ne telku se nedívám, hlavně ne na zprávy. Pouze, když jdou v noci nějaké zajímavé historické dokumenty. Volný čas mne zabírá psaní a íčko. Ale íčko asi omezím, psaní je pro mne daleko potřebnější. A zajímavější. Nejsem íčkový fanatik. Pokud si někdo myslí, že nám vláda záměrně bere svobodu, ať se poradí s doktorem. Vládní opatření jsou sice chaotická, ale nějaký smysl mají. Vše špatné jednou skončí, to je realita života. Věřme, že se toho lepšího co nejdříve dočkáme.

Jsem ráda, že dnes bylo u nás sluníčko a nebyla jsem sama, koho pěkné počasí vylákalo do lesa. Bude hůř, bude pršet a sněžit a mrznout, tak využívám každý pěkný den.

Krásný článek - není smutný, je to popsaná realita. Televizi jsem si zakázala už na jaře.

Ačkoliv to tak možná vypadá, opravdu jsem nechtěla nikoho rozesmutnit svými pocity. Je to jenom konstatování prožitků mých a vám přeji všechno dobré a hlavně ten šťastný konec všeho.

Ano Hani, chápu Tvoje pocity. Jsem ráda, že doma jsme dva - senioři. Brrrr, to je výraz. Ale je to tak, nic s tím nenadělám.. :-) Pejska mít doma nemůžeme, kočku taky ne, ale já rozená optimistka věřím, že zas bude líp. Ano, je to někdy hloupé, kam se hrabe ponorková nemoc. A taky se těším, až se zase budu moci v klidu sejít se známými. To bude shledání, mám pocit že si vše ani nestihneme povědět.

Tak já to mám jednodušší - patřím do skupiny sangviniků a dokážu si najít radost i tam, kde není. Je ale pravda, že jsem se v nynější situaci stala línější - musím se do činností víc nutit. My důchodci trpíme víc samotou a osaměním. Máme ale své jisté. Nemusíme platit hypotéky, nemusíme pracovat z domova a při tom vyučovat děti v distanční výuce. Nemusíme se bát o práci. Mám hodně koníčků takže se mám čemu věnovat. Chybí mi ale přátelé, posezení v kavárně, nemůžu jít za kulturou, je mi smutno po výuce na U3V. Musíme všichni vydržet, určitě bude líp ....