Když tak přemýšlím já nad tím, co jsem zažil ve svém životě úplně poprvé, budu muset sáhnout hodně hluboko do paměti. Těch "poprvé" byla, tak jako u každého z nás, celá řada. Některá byla docela příjemná, na ta nepěkná "poprvé" každý rychle a rád zapomíná. Ale i ona se občas objeví, aby člověku připomněla, že život není jen procházka růžovým sadem. Že existuje i něco, co se nám v životě moc nepovedlo.
Pokud budu postupovat chronologicky, nemohu nevzpomenout na svůj úplně první bližší kontakt s opačným pohlavím. Dodnes mám v živé paměti, jak jsme si jako úplně malé děti hrály s Jiřinkou sousedů na doktory. Pro nás oba to byl příjemný a objevný zážitek, který bohužel kvůli impertinenci sousedky skončil výpraskem nás obou.
Můj první útěk ze školy nebyl nijak významný. Stalo se to hned druhý den první třídy. Ještě jsem si ho poté několikrát zopakoval, neboť se mi zdálo, že škola výrazně omezuje svobodu mého konání. A to mně tenkrát docela vadilo.
Přeskočme však školní léta, se kterými jsem se nakonec chtě nechtě musel smířit. Přeskočím i skvělé první taneční, které byly pro mne, na rizikovém rozhraní puberty a adolescence, prvním krokem do velkého reálného světa a první velkou zkouškou, jak obstojím před zástupem svátečně oděných a natěšených děvčat. O svých tanečních jsem toho už napsal ale docela dost. Netřeba to dál rozvádět.
První polibek, který byl podložený tentokráte nikoli láskou mateřskou, ale rychle sílícím vztahem k dívkám, přišel právě v době tanečních. Ale ještě to nebylo to pravé. Bylo to spíš přátelství. Já byl bohužel citově zasažen daleko více než moje tehdejší stálá taneční partnerka. Nic vážného z toho nebylo. Po padesáti letech jsme tuto záležitost probrali u ní doma při kafi.
Pokud bych měl vzpomenout své první vážné rande, musel bych se vrátit až do maturitního roku 1961 a do třebíčských nezvalovských oslav. Malý lesík Na Hrádku vysoko nad městem, jen malý kousek od dnešní Masarykovy vyhlídky, byl svědkem nekonečného a nenasytného líbání s jednou mladičkou třebíčskou dívenkou. Dole pod skálou tekla Jihlávka a do toho všeho zvonily zvony z věže svatého Martina na malém třebíčském náměstí. Tato kulisa mi na dlouhá léta utkvěla v paměti a vybavila se mi kupodivu ve skoro stejné podobě po dvou letech v noci na plzeňském Lochotíně, při mém úplně prvním milování s dívkou. Dole pod kopcem sice netekla žádná řeka, plzeňská Mže je přece jen trochu stranou, ale zezdola, hluboko pod námi, zvonily k té mé velké události zvony svatého Prokopa na velkém plzeňském náměstí.
Těch chvil, kdy jsme zažívali cokoli úplně poprvé, je celá řada. A každý z nás má pochopitelně zcela jiný žebříček hodnot. Pro někoho je tím úplně nejúžasnějším zážitkem první láska, první milování, první zaměstnání, první svatba nebo první dítě a tak dál. Vším tím jsem si prošel také. A na vše, dnes, s velkým odstupem času rád vzpomínám, neboť čas, jako veličina velmi relativní, všemu nepříjemnému, co člověk v životě prožil, trochu ohlazuje ostré hrany.
Teď přeskočím dlouhou řadu let. Neboť to zmíněné "poprvé", může člověk prožít i ve věku již pokročilém. S velkým rozechvěním jsme se ženou kráčeli úzkou soutěskou Al-Siq v jordánské Petře, abychom po chvíli stanuli před úžasnou fasádou starověkého skalního chrámu Al-Khazneh, chrámu Pokladnice. Takové chvíle zažívá člověk skutečně jen jednou v životě a chová je v paměti až do své smrti. I když jsme po dvou letech stanuli před fasádou tohoto chrámu znova, musím říci, že proud emocí byl alespoň u mne pořád stejný.
Pokud člověk cestuje, těch prvotních zážitků prožívá celou řadu a je těžké z nich vyzdvihovat pouze jediný. Ať už to pro mne byla návštěva jeruzalémského Chrámu Svatého Hrobu, kde jsem i jako nevěřící na místě původní Golgothy pocítil cosi zvláštního, nebo úžasný pohled z vrcholu jordánské hory Nebo dolů na biblickou Zemi zaslíbenou.
Je dobré, že člověk dokáže všechny tyto své zážitky vnímat, vstřebat jejich jedinečnost a nadlouho si je uchovat v paměti. Jsou to jakési milníky naší cesty životem. A občas je docela dobré se s nimi podělit i se svými přáteli.