Nacionalizmus a identita
Předběžné varování
Řekové jsou ztělesněním protikladů a na ničem to není více patrné než na tom, jak sami sebe vidí. Řek rozmlouvající s Řeky o jiných Řecích bude s největší pravděpodobností otevřeně kritický, ba dokonce zcela hrubý při popisování, jak jeho řečtí spoluobčané jednají v jakékoliv popisované situaci. … Avšak běda přeběda nešťastnému cizinci, který by hlásal něco jiného než klasicista Rex Warner: „Když nedokážete milovat Řeky, nedokážete milovat nic!“ Titíž Řekové, kteří ještě před minutou sami sebe tolik ponižovali, se proti němu obrátí jako tygřice chránící svá mláďata, začnou velebit řecké přednosti a obviní ho z úmyslných i neúmyslných hříchů, kterých se vůči Řecku dopustila jeho země od prvopočátků civilizace a ještě předtím.
Ne že by Řekové nedokázali přiznat vlastní chyby, ale spíše nepřiznávají cizincům právo na ně poukazovat. „Když my jsme stavěli Parthenon", mohou právem tvrdit, „vy jste ještě lezli po stromech.“
Dnešní Řekové si mohou poklepávat na ramena i přesto, že zůstali pozadu za výdobytky svých prapředků. Vždyť dokázali přežít 400 let turecké okupace … a zachovat si identitu, náboženství, zvyky i jazyk téměř beze změny. …
Ve srovnání s antickými a byzantskými Řeky se cítí méněcenní, protože neuspěli s obnovou „Velkého Řecka“ svých praotců, ale navíc nesou ještě zátěž hořkosti vůči Západu. Tento stav mysli je neustále rozdmýcháván poukazováním na to, čeho západní svět dosáhl využíváním řeckého dědictví, což dává Řekům pocit, že byli okradeni. Výsledkem je bizarní komplex méněcennosti, ale zároveň nadřazenosti vůči Západu.
Na druhé straně nic nedokáže otřást základním přesvědčením Řeků, že jako národ jsou ti nejinteligentnější a nejvynalézavější na světě, a také nejodvážnější.
Jak je vidí ostatní
Dvojitá osobnost Řeků fascinovala historiky i cestovatele po celá staletí. Někteří je viděli přes růžové brýle, někteří přes tmavé zkreslující čočky, zatímco jiní je neviděli vůbec, ale psali o nich, jako by je dobře znali. Primát však patří Američanovi, soudci N. Kellymu, který dokázal všechny jejich protiklady vyjádřit v kostce:
„Před tribunálem neúprosné historie se Řek vzhledem k okolnostem projevil vždy jako méně schopný, i když z hlediska intelektu měl vždy převahu.
Řek je nejinteligentnější, ale také nejdomýšlivější; aktivní, ale také dezorganizovaný; se smyslem pro čest, ale také plný předsudků; prchlivý, netrpělivý, ale také bojovný. […] V jednom okamžiku zápasí za pravdu a v příštím nenávidí toho, kdo odmítá lhát.
Zvláštní stvoření, nezkrotné, zvídavé, napůl dobré a napůl špatné, přelétavé, náladové, sobecké, hloupé i moudré – prostě Řek. Lituj ho, obdivuj ho, chceš-li, zaškatulkuj ho, můžeš-li.“
Nicméně, ať je to tak, či onak, někdejší francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing prohlásil: „Evropa bez Řecka by byla jako dítě bez rodného listu.“
Zvláštní vztahy
Již při samotném vyřčení slova „Turek“ se zježí vlasy i tomu nejkosmopolitnějšímu Řekovi. Co však Řekové skutečně nesnášejí, je Turecko jako takové, a nikoli samotní Turci. Důvody jsou pochopitelné: jejich země dostala pořádnou lekci tureckého zacházení už od dob hromadného vraždění Řeků při pádu Konstantinopole v roce 1453. Po celou dobu okupace, která následovala, prováděly tlupy, oděné do bílých suknic odbojových válečníků z řeckých kopců, jednu neúspěšnou revoltu za druhou. Roku 1821 měli štěstí: podařilo se jim – byť za vysokou cenu – osvobodit část Řecka. …
Ve druhém kole válčení osvobodili Řekové Epeiros, Makedonii a Západní Thrákii, ale po deseti vítězných letech, v roce 1922, jejich turecké tažení skončilo naprostou pohromou u města Smyrna.
V poměrně nedávné době turecká okupace takřka poloviny ostrova Kypru přiložila pořádné poleno do žhavých uhlíků starodávného ohně … . Současní Řekové se nejenže chovají, jako by se události těchto let staly teprve včera, ale současně na tureckou okupaci svádějí i veškeré chyby svého charakteru.
Jak vidí oni ostatní
Kromě Turků nechovají Řekové nepřátelské pocity k žádnému jinému národu. V dobách před EU neměli rádi Bulhary kvůli jejich rozpínavosti. Stále však nemají rádi Slovany z F. Y. R. O. M. (viz mapka), kteří si pro své území přivlastňují jméno „Makedonie“ – což je doposud nevyřešená rozepře. Nepřekypují obdivem ani k Albáncům, kteří dokázali využít výdobytků řecké občanské války a zavlekli pak celou oblast severního Epiru s půlmilionem Řeků za železnou oponu. … Řekové mají všeobecný výraz coutófragi (doslova „blbí Frankové“), pod nějž zahrnují celý západní svět. …
Jakožto mnohaletá součást Evropské unie a eurozóny se Řekové snaží neoznačovat své spolučleny hanlivými přízvisky, avšak stará zevšeobecňování stále přetrvávají: Italové jsou pokládáni za macaronádes – „pojídače špaget“, kteří nejsou k ničemu (Řekové nezapomněli, jak skvěle porazili italskou armádu ve druhé světové válce). Francouzi, známí sice svou elegancí a kulturou, jsou také vnímáni jako „gigolové“ nebo „kokety“ … nebo také „mazaní diplomaté“ (což není míněno jako lichotka). Němci jsou závislí dříči; Španělé vášniví milenci; Irové jsou alkoholici, Skotové lakomci, Angličané ztělesnění dochvilnosti, ale citově studení (Řeky používaný výraz zní „studené zadky“). … Překvapivě si však Řekové nevybírají příslušníky jiných národů za terč svých vtipů.
Literatura: Fiada, A.: Xenofobní průvodce. Řekové. Praha, Nakladatelství XYZ, 2011. Foto: z publikace, s. 6, upraveno.
Pozn.: V článku jsou uvedeny doslovné citace. Z estetických důvodů je nepíši v uvozovkách a neuvádím stránky. Vynechaná místa v souvislém textu jsou vytečkována. Autorka se narodila a žije v Aténách.
