Ten pozdrav,
až budeš míjet na vlně jiskřící kýžený mys,
buď poselstvím přátelské něhy.
Stephane Mallarmé
Často jsem na našich cestách po světě přemýšlel, proč člověka tolik láká slunce a moře a jejich neustálá proměna. Ale když jsme večer se ženou sedávali v pobřežních kavárnách u kávy či sklenky vína, nebo jen tak na lavičce někde na pobřeží a dívali se, jak zlatavý kotouč slunce zapadá kamsi za obzor, nebyl na přemýšlení vůbec čas. V tu chvíli člověka zcela pohltí emoce a jen se tiše dívá.
Slunce a moře. Kombinace, která nikdy neomrzí. Věčně lákavá a věčně přitahující člověka svou nekonečnou silou a energií. Moře je krásné v každé denní době. Od brzkého rána až do pozdní noci. Jak slunce stoupá, nebo klesá oblohou, bude se měnit a postupně přelévat i jeho barva. Od jemně purpurové přes zlatavou, sytě modrou až po ohnivě purpurovou na sklonku dne.
Blíží se večer. Slunce pomalu zapadá za pobřežní hřeben hor. Anebo se noří kamsi na obzoru do tmavnoucího moře. Západy slunce nad mořem jsou pokaždé až kýčovitě teatrální. Ať už je to kdekoli. Je to kouzelné divadlo, jehož aktérem je usínající slunce a moře, po kterém se až k pobřeží rozbíhá zlatavý pás světla. Siluety pobřežních stromů či palem postupně černají, potrhaná mračna se zabarvují do červenožluta a celé pobřeží postupně šedne a usíná. Je to nádherné představení, jehož repríza nemůže nikdy zklamat. Nemůže zklamat ty diváky, kteří večer co večer postávají na pobřeží s připravenými fotoaparáty, nebo sedí u sklenky vína v pobřežních kavárnách a jsou připraveni naplno zažít toto představení, při kterém se všechny problémy rozplývají v purpurové záři na obzoru.
Jednoho večera jsme se ženou seděli v malé kavárničce na břehu Porečské Lanterny kousek od majáku, já u Malvazije, žena u sladoledu, a sledovali jsme slunce, které zapadalo někde na druhé straně moře. Zlatavý sluneční pás se postupně rozeběhl od obzoru až k samému konci poloostrova a já jsem měl při tom docela zvláštní pocity.
Nebyli jsme ale u tohoto představení sami. Na břehu stála dlouhá řada lidí s připravenými fotoaparáty. Čas popošel a zlatavá stopa zapadajícího slunce se postupně zkracovala, aby zamířila tam, kde na druhé straně zálivu leží italské Benátky. Při pohledu na ten dramatický západ slunce jsem si ani nevšiml, že moje sklínka Malvazije je docela prázdná. V takové příjemné večerní chvíli by byla úplná škoda, nedat si ještě jednu.
Moji další objednávku vína však vyrušil neobvyklý zvuk. Lidé na břehu schovali své aparáty do kapsy a večerem se rozlehl potlesk. Potlesk na otevřené scéně. Jen slunce se už nemohlo uklonit. Pohltil ho věčný koloběh času.
Při tomto krásném představení jsem si uvědomil, že zatímco vlny, běžící odněkud zdáli, se rozplývají a umírají na pobřeží s příjemným a uklidňujícím zvukem příboje, nekonečně věčné moře, které je zrodilo, je v neustálém pohybu, v neustálém neklidu. V neklidu, který však postrádá jakoukoli známku chaosu. V neklidu, který má svůj neměnný řád a který v člověku vyvolává příjemné pocity, bezpečí a klid duše. Vtíravý nepokoj, špatná nálada, problémy, to vše najednou mizí a rozplývá se v šumění vln a vlnění moře.
