Společná řeč: Dejme seniorům možnost se rozhodnout
Ilustrační foto: Miluše Převrátilová

Společná řeč: Dejme seniorům možnost se rozhodnout

10. 12. 2020

Stereotypizace a stigmatizace seniorů. Jejich označení jako ohrožené skupiny. Rozhodování státu a společnosti za zcela svéprávné osoby. To jsou skutečnosti, které daly impulz k projektu neziskových organizací Společná řeč.

Organizace, které se na ní podílejí, poskytují seniorům různé druhy péče - od preventivní po pečovatelskou či ústavní. Stejně jako tyto služby jsou totiž různorodé potřeby a požadavky seniorů.

Zhruba šedesát tisíc lidí žije v domovech pro seniory. Ještě větší masa lidí je od března prakticky nepřetržitě a z větší části nedobrovolně zavřená v zařízeních i bytech, bez možnosti volby. Bez toho, aby se jich někdo zeptal na jejich názor a potřeby. Bez prostoru k vlastnímu rozhodnutí. Většina z těch desetitisíců lidí je svéprávná. O svém životě si do jisté míry den co den desítky let rozhodovali sami. V minulých měsících ale dostali nálepku “ohrožená skupina” a společnost má zřejmě dojem, že ví, co je pro tuto skupinu nejlepší a co tihle svéprávní lidé chtějí. Stereotypizace a stigmatizace seniorů se tak letos více než kdy jindy ukázala jako problém, se kterým si společnost neví rady.

Senioři nemohou vycházet z domovů už prakticky od března letošního roku. Zákeřná nemoc je ohrožení, zároveň z ní ale vyplývá problém sociální izolace a samoty. Ve velkých zařízeních se nákaza může šířit rychleji. Vyvstala otázka, jak vybalancovat ochranu na jedné straně a potřebu sociálního kontaktu na straně druhé. Ukázalo se, že velká zařízení nejsou řešení. Právě tam se totiž situaci dařilo zvládat o něco hůře z důvodu možného rychlejšího šíření nákazy.

“Neříkáme, že pandemie či postup současné vlády přímo může za problémy, o kterých teď chceme mluvit. Poslední měsíce je ale pomohly odhalit a, bohužel, je prohloubily,” uvádí Kateřina Toholová z Nadace Krása pomoci. “A není to jen aktuální problém, ale záležitost blízké budoucnosti. Všichni totiž pravděpodobně jednou budeme do téhle věkové skupiny patřit,” dodává Hana Čepová z organizace Právě teď! o.p.s. Podle těchto organizací se jako společnost neumíme rozhodnout mezi ochranou versus samotou a strachem. Respektive tam, kde není černobílé vidění a jednoznačné řešení, jsme udělili tvrdý rozsudek.

Co člověk, to jiný příběh

Příběhy seniorů jsou stejně pestré jako příběhy lidí jiných věkových skupin. Senioři jsou mnohdy doma se svými partnery a řeší svoje soužití s nimi. Mohou mít pěkné vztahy, ale mohou být rozhádaní se svými sourozenci nebo potomky, někteří se i roky nesetkali a trápí je to. Mohou mít zdravotní či finanční problémy. To vše ale může potkat osmdesátiletého muže stejně jako pětadvacetiletou ženu. A také nemusí.

“Pamatuji si i na paní přes 70 let, která se nemohla srovnat s tím, že její 96ti-letou matku, o kterou se do té doby jako jediná ze tří sester starala, umístili do Domova pro seniory, a ji teď trápí pocity viny,” vysvětluje jedna ze zakladatelek Terapeutické linky Sluchátko Pavlína Strnadová a dokládá tak, že žena v seniorském věku může zažít stejnou situaci jako ženy o desítky let mladší.

Senioři jsou společností často vnímáni, jako jednolitá, homogenní skupina, což je zásadní nepochopení.

Zajímavý pohled na problémy, které pomohla odhalit pandemie, nabízí kaplanka Sue Ryder Eržika Frinková. „Vnímám, že klienti i zaměstnanci přemýšlejí víc o svém životě, o své konečnosti a o tom, jaký to všechno má či nemá smysl. Vnímám, že daleko horší, než COVID 19, je pro ně sociální izolace. Někteří z nich by raději podstoupili riziko nakažení jenom proto, aby se setkali se svou rodinou. Onemocnění COVID 19 není tím nejhorším, co klienty Sue Ryder mohlo potkat, a na rozdíl od nás je nevyvádí z míry,” vysvětluje své zkušenosti kaplanka a nabízí tak nový pohled na věc. Lidé, které se teď snažíme chránit před nemocí, zažili a prožili řádění chřipek, války, nouzi i velké nejistoty. Mají za sebou cestu, kterou by někteří lidé v produktivním věku třeba dost těžko zvládli. A navíc - jejich vidina není tak dlouhodobá, důležitější jsou pro ně radosti každého dne než otázky dalších několika let.

Individuální a lidský přístup je důležitý

“Pan Jaroslav, ročník 1933, velmi špatně slyší a má jen zbytky zraku. Chce se starat o své věci, hodně přemýšlí a vzpomíná. Silně trpí zákazem návštěv, telefonování a Skype jsou pro něj nevhodné. Chybí mu kontakt s dcerami. Měl obavu, že si nestihne uspořádat svoje věci, měl potřebu před svátky poslat přání, dostat se na hřbitov. Proto jsme umožnili návštěvu nejdřív jedné a pak druhé dcery ve speciálním bezpečném režimu – pro všechny to hodně znamenalo. Pana Jaroslava to uklidnilo,” popisuje nedávnou zkušenost Kateřina Pivoňková z NADĚJE.

Je to případ se “šťastným koncem”, kdy uvědomění individuálních potřeb a požadavků převážilo nad pomyslným “házením do jednoho pytle”. Kdy se zaměstnanci zařízení pro seniory zvládli přizpůsobit aktuálním podmínkám ze strany státu i požadavkům konkrétního člověka. Našla se cesta, jak vyjít vstříc oběma stranám.

Proti tomu ale slyšíme o místech, kde pravděpodobně není čas, kapacita ani možnosti na individuální přístup.

“Snažila jsem se paní K. často psát i dopisy, ale teď má špatné brýle (prý spadly sestřičce na zem a zatím nejsou opravené), takže si dopis nepřečte a personál prý na to, aby se čtením pomohl, nemá čas. Takže teď už jen volám. Návrh na videohovory zatím paní zamítla. Je dost posmutnělá a divně smířená se situací. Ani jídlo jí moc nechutná. Ani už asi nevěří, že se to někdy zlepší. Z chodby ji prý zahánějí, takže většinou leží ve svém malém pokojíku a občas kouká na televizi. Nebo spí. Tyhle zákazy mi nepřijdou fér, senioři se nemůžou bránit, nemají možnost volby, což mi přijde horší než riziko onemocnění,” vypovídá dobrovolnice Barbara.

Kde hledat východisko a pomoc pro lidi, které nechceme vyčlenit z “našeho světa”? Vtáhnout je do něj. Zapojit je. Naučit je chodit ve světě, který se za jejich dlouhý život tak moc změnil. A neoddělovat svět “náš” a “jejich”.

Jaká jsou řešení?

Možností je mnoho. Organizace Právě teď o.p.s. nabízí využití techniky. “Máme klientku Marii, která žije se svým manželem v Praze. Oba jsou přes svá onemocnění velmi aktivní, mají koníčky, některé společné. Jarní covidová vlna je zasáhla v čase, kdy se těšili, že je budou moct vykonávat, jak zdraví dovolí. Místo toho ale přišly pocity izolace a frustrace doplněné o pocity strachu z neznámé nemoci,” popisuje příběh klientů Hana Čepová z Právě teď! o.p.s. Paní Marie našla pomoc v on-line živém večerním vysílání, které organizace spustila už v prvních týdnech po uzavření společnosti. Marie se tak mohla vidět se svými kamarádkami, které znala z akcí pro seniory, mohla s nimi sdílet své obavy a mohla si s nimi na dálku dát třeba i virtuální přípitek.

Telefonní linka Sluchátko nabízí zdarma konzultace z řad odborných psychoterapeutů. Jsou připraveni naslouchat, pomáhat, podporovat, povzbuzovat i doprovázet v těžkých a náročných chvílích. Někteří klienti jim čtou své básně, jiní vypráví o obrazech, které namalovali a nemají je komu ukázat, další potřebují podpořit po hádce s kamarádkou nebo si jen tak popovídat s někým, kdo pro ně má pochopení. Mít na telefonu v jedné osobě odborníka i “přítele” je účelem takové služby a také možnou pomocí z pojmenovaného problému.

Dalším z možných řešení a boje proti stigmatizaci může být také podpora dobrovolnictví.

“Právě lidé zapojení do dobrovolnictví objevují v seniorech individuality. Vstupují do jedinečného příběhu jejich života a na vlastní oči „zahlédnou“ hodnotu každého seniora,” říká Hana Čadová z havířovského dobrovolnického centra patřícího pod Adru. Dobrovolníci z různých dobrovolnických organizací přináší svým klientům znovu pocit hodnoty a jedinečnosti.

Dejte seniorům možnost se rozhodnout

Přicházející vánoční čas spojený se setkáváním rodin bude pro většinu z nás letos náročnější než obvykle. A to hlavně kvůli potřebě dodržování přiměřených bezpečnostních opatření. Dejte vašemu blízkému v seniorském věku možnost a důvěru se rozhodnout. Uvítá bezpečnost a samotu nebo by se s vámi, za dodržení určitých pravidel, rád viděl?

Apelujeme na rodinné příslušníky seniorů, aby raději než drahý dárek věnovali seniorům svůj čas a svou přítomnost.

Uvědomujeme si, že nelze nalézt jednoduché řešení a problematika není černobílá. Proto nabízíme naše různé úhly pohledu a rozdílné zkušenosti, ze kterých se dá čerpat a z nichž může vzejít celospolečenská debata na téma stereotypizace a stigmatizace seniorů.

Za projektem Společná řeč stojí:
Adra, AVPO, Maltézská pomoc Olomouc, Nadace Krása pomoci, Naděje (Zlín), Právě teď! o.p.s., Sue Ryder, Terapeutická linka Sluchátko, z.ú., Totem z.s.

senioři
Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(5.2 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Řezáčová
Je to celé složité ... Bylo by asi dobré, kdyby člověk mohl být co nejdéle doma, ve svém prostředí a pokud mu začnou ubývat síly, tak pečovatelská služba by začala vypomáhat a mnohé zajišťovat Ono to tak v podstatě funguje, ale často, z kapacitních důvodů, některou výpomoc není místní pečovatelská služba schopna t.č. zajistit a nastává problém ... Bylo by potřeba, aby bylo pečovatelek daleko více. Ale, kde je vzít? Je to náročné povolání, každý se na to nehodí, navíc je to blbě placené ... Pokud jde o DD, tak by bylo dobré, kdyby si zájemce mohl domov vybrat (některé jsou moc pěkné - samostatné pokojíky s balkony, kuchyňkou atd.), dát si tam dopředu přihlášku a až by nastal čas, tak se přestěhovat a ještě si tam pár let užít ve společnosti ostatních a s různými aktivitami, které často DD organizují ... Teď je to ale bohužel tak, že míst je málo, tak přihláška dopředu dát nejde, zájemci jsou vybíráni dle naléhavosti a často, zvlášť, pokud jsou tam přesunováni z nemocnic, tak se dostanou i daleko od svého původního bydliště ... Prostě, i těchto zařízení je málo ... Připomínka k příspěvku paní Caklové: LDN je nemocniční oddělení, důchod přebírá sociální pracovnice a je na pacientovi, jestli si důchod od ní přebere ( a odevzdá rodině) nebo nechá uložený v trezoru (pokud je např. v bezvědomí, důchod je "schovaný"). V DD se z důchodu platí pokoj, energie, úklid, strava atd., takže z důchodu zbývá pár stovek jako kapesné - to si rodina "odloženého" seniora na moc nepřijde (i když je možné, že se najde nějaký lump, kterému není hanba obrat babičku o poslední dvě stovky) ...
Josef Volfík
Jedna věc je, co a jak dělat v současné nepříjemné situaci. Domovy důchodců a podobná zařízení. Návštěvy, přes sklo, na dva metry, testy negativní... Ale to je jen a jen, jak já říkám, záplatování. To k ničemu dobrému nevede. Nechávám stranou děti, co chodí k ro a praro dičům jen v době důchodu. To je jiná věc. Ale ti důchodci, ve většině svéprávní a schopní uvažování, by se měli už dříve připravovat na to, že třeba budou sami. Mně není 30, 40. Mně je 74, musím se přece připravit na to, že dejme tomu budu žít v nějakém domově, či kde a nesmím spoléhat jen a jen na děti a vnoučata. Musím se připravovat na to, že budu bez nich. Oni mají svůj, často ne taky záviděníhodný život. Kolik důchodců má děti v daleké cizině? Leckdo a bude jich víc. Musím (pokud nebudu zcela dementní, což je jiná kategorie) žít i bez každoměsíčního kontaktu s dětmi. Je to můj život a musím se s ním vyrovnat sám. Možná babička ze sousedního pokoje by si se mnou ráda zavzpomínala na to, co dělala v šestnácti, dvaceti, padesáti. V tom případě ať nám děti vlezou na hrb.
Jitka Caklová
Ano! Dejme seniorům možnost se rozhodnout. Nedělám si iluze o tom, že za sociální problémy seniorů může covid, to je pouhý nástroj k oblbování nezasvěcených. Pamatuji, když moje maminka ležela po mozkové příhodě v LDN. Někteří rodinní příslušníci chodili na návštěvy často, jiní méně často a bylo dost takových, kteří chodili pouze v den výplaty důchodu. Pokud je senior nesoběstačný, měl by jeho důchod sloužit k důstojné péči a je jedno zda tuto péči zajišťují sestřičky, rehabilitační pracovníci/ce, pečovatelky, nebo rodinní příslušníci. Je smutné když nesoběstačný senior, "odložený" na sociálním lůžku je pro rodinu pouze zdrojem bezpracného příjmu.
Soňa Prachfeldová
Ano vím jak fungují současné pečovatelské domy jen si myslím že by se mohla rozšířit působnost i na lidi kteří by skutečně ještě nemuseli být v domově důchodců potřebovali by ale prostě větší pomoc chápu že těžce nemocní nepohyblivý ti již sami nemohou být ale někdy jsou tam lidé kteří by ještě rádi zůstali ve svém jen kdyby jim někdo trochu pomohl a ty domovy důchodců mají veliké problémy a určitě je tam co zlepsovat v celkové péči, rehabilitaci a j a v neposlední rade finance..
Hana Řezáčová
K příspěvku paní Prachfeldové: Pečovatelské domy - to jsou domy města (často jsou to opravené starší bytové domy, kde nebyl výtah, tak je zřízen atd.) a město tyto domy spravuje a byty přiděluje dle potřeby ... Jsou to vlastě nájemní domy s menšími byty, které město přiděluje seniorům, popř. handicapovaným. V blízkosti takového domu se nachází tzv. pečovatelská služba, která zajišťuje různé služby - obědy (někde je i přímo kuchyně a jídelna), úklid, praní prádla, dopomoc při hygieně - vše dle požadavků. To vše zajišťuje i v terénu pro klienty ve vlastních bytech. Bydlení je tam tedy jak v "normálním činžáku", s případným bonusem služeb navíc ... Jen je tam podmínka, že žadatel o takový byt musí být z velké míry soběstačný. Pokud soběstačnost po čase ztratí, je přesunut do klasického domova pro seniory, který zajišťuje pak i služby zdravotní ... Často je takový "pečovatelský byt" přidělen seniorům, kteří bydleli ve velkém městském bytě, ten si město vezme zpět a žadateli přidělí byt v některém ze svých takových domů ... Jen jsem chtěla svým dlouhým elaborátem :-) říct, že bydlení v "pečovatelských domech" se v podstatě neliší od bydlení ve vlastním bytě - musí být člověk trochu samostatný a lze zajistit různé služby tam i tam ... Do domovů seniorů jsou přijímáni klienti, kteří samostatné bydlení už nezvládnou ...
Daniela Řeřichová
Děkuji za článek a naprosto se ztotožňuji s názorem Soni Prachfeldové.
ivana kosťunová
Myslím, že nejvíce může pomoci rodina a dobré mezilidské vztahy.
Soňa Prachfeldová
Myslím, že každý, kdo jen trochu může, by si měl brát svého blízkého na pár dní domů i v průběhu roku, pokud i ten zdravotně může. Testy oboustranné. Budoucnost bych viděla v dobře zařízených pečovatelských domech, kde by bylo soukromí a náležitá péče . A stejná práva, jako všichni běžní občané. Ta budoucnost už měla být , nebo alespoň na ní už pracovat. Je to na naší lidské společnosti, na tom, kam směřuje me a jaké vyznáváme hodnoty. Nejvyšší hodnota je člověk.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?