Vědomí domova

Vědomí domova máme zřejmě každý jiné. Záleží i na tom, jaké jsme prožili dětství. Vámi uváděný citát mne příliš nezaujal.

Připomnělo mi to můj někdejší článek Po 50 letech zase "u nás doma", pro zájemce.

Slovenský básník Miroslav Válek napsal báseň "Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat"...

Jendo, velmi hezké a působivé zamyšlení. Jsem moc ráda, že jsem místa tvého domova s tebou letos navštívila.

Chápu otce p.Jana,že říkával "jedeme domů".Má vzpomínka je stará skoro 70let,když jsem byla malá a rodiče s bráškou říkávali,že jedou domů do jižních Čech a já seděla v koutku a brečela jsem,že já tu budu muset zůstat,protože jako jediná jsem se narodila v Chebu - toto se dávalo dlouho jako humorné povídání při setkáních s širší rodinou.Dnes už v Chebu nebydlím,ale stále vzpomínám a dost často se tam vracím - prostě domů.

I když jsem se dost záhy stěhovala, tak za svůj domov jsem nepřestala brát Lomnici nad Popelkou, kde jsem byla do začátku 8. třídy. I po letech, vždy, když přijedu na školní sraz, mi připadá důvěrně známá. Díky za vzpomínku.

Moc pěkné, místy až dojemné, vzpomínání. Mnozí z nás jistě znají pocity podobné, ne každý je však dokáže tak pěkně vyjádřit.