Všeobecně mám ráda ve věcech pořádek a řád. To se týká i mého nakupování. Pokud potřebuji větší nákup, sepíši si seznam věcí, pěkně popořadě, jak se nacházejí od vstupu do obchodu až po pokladny, abych nemusela lítat po supermarketu jak splašená včela a ztrácet tak drahocenné minuty a konec konců i těžce vydělané korunky. Čas od času řetězce udělají takový vtipný kousek a věci, které se vždy nacházely v bodě A přesunou do bodu B a ty si, zákazníku, hledej a pátrej. Hlavně projdi kolem všech možných nástrah a vlož do košíku i to, co nepotřebuješ. Do spodních regálů ani nenakukuj, tam jsme dali to nejlevnější.
Když už mám věci naskládané v koši, vyrovnávám je na pult v pořadí, v jakém je chci ukládat do nákupní tašky, to znamená, že první jdou těžké věci a věci vhodně balené, které ještě nějakou tu zátěž snesou, pak následuje zelenina a křehké zboží dávám až úplně nakonec. Drogerii ukládám zvlášť, takže tvoří samostatnou hromádku. Snažím se ještě nakoupené zboží natáčet tak, aby pokladní viděla kód a nemusela se zdržovat tím, že musí věci otáčet a kód hledat.
Moje iniciativa se ale jeví jako zcela marná, neboť pokladní stejně otáčí a hledá. Rutina je holt rutina. Tryskem bere jednu věc za druhou a kódy snímá rychlostí blesku. Úplně mě mrazí, když sejme kód ze smetany či šlehačky a kelímek pak položí vzhůru nohama. Snažím se být rychlá, to ale evidentně nejsem a věci se mi kupí na jednu hromadu a já mám co dělat, aby mi můj systém nezkolaboval. Čas získám jedině když pokladní nalakovanými nehtíky jedním pohybem otevře krabičku se zubní pastou a kontroluje, zda jsem do ní nevložila pastu jiné cenové kategorie, zřejmě té vyšší. Taky stačí mrknout do košíku, zda tam něco jakoby omylem nezůstalo, což se mě dotýká, neboť jsem se nepřišla obohacovat, nýbrž nakupovat.
„Příště půjdu k řezníkovi do toho krámku na rohu, zeleninu koupím u toho vyhlášeného zelináře a pečivo v pekárně ve městě“, slibuji si a vím, že na to stejně nebudu mít čas. Tak si aspoň připravím tašku na tu drogerii a budu doufat, že mi pokladní nebude přesypávat prací prášek. To byl samozřejmě pokus o vtip ! U manžela jsem to tímto svým postupem zcela projela a stávám se terčem jeho nejapných poznámek. Sám bere věci z koše tak jak mu přijdou pod ruku a tvrdí mi, že si je roztřídí až při úklidu do tašky. To ale ani při troše dobré vůle nestíhá a tak nezřídka se stane, že nakrájená šunka či měkký tvaroh skončí pod krabicí s mlékem, jogurt je promáčklý a rajčata jsou připravena místo k přímé konzumaci tak akorát na protlak.
Nutno ale podotknout, že k propracovaní jakéhosi vlastního, v podstatě obranného, systému nakupování nás dohání všechny ty supermarkety a hypermarkety samy, potažmo tedy i chudinky nic netušící pokladní. Člověk se nestačí divit, jakou rychlostí jejich zlatými prstýnky ozdobené prstíky kmitají. Někdy je nestačíte ani spočítat, myslím ty prstýnky. Když má člověk větší nákup, nestíhá ho dávat do tašky, blokuje prostor a už se k němu veze nákup dalšího zákazníka a z toho vašeho se stává celkem slušná pyramida, která se někdy smíchá s nákupem předchozího nakupujícího, který rovněž nestíhá. Kde by pokladní měla čas se usmát či prohodit s vámi slovíčko? Je jak stroj a stroj musí být výkonný. Maximálně automaticky položí naučenou otázku: „Kartičku máte?“ Je potřeba prodávat, hodně prodávat, odbavit co nejrychleji co nejvíce zákazníků. Co my víme o starostech té či oné pokladní, co my víme, zda někdo z povzdálí nekontroluje její výkonnost se stopkami v ruce? Co my víme, zda si už nepotřebuje odskočit, protáhnout se nebo aspoň zkontrolovat v mobilu zprávy od dětí ? A my jsme jen anonymní, neznámí lidé, o kterých zase nic neví pokladní.
Samozřejmě, jsou i obchody, které jsou vybaveny samoobslužnými pokladnami. Tam existuje nepatrná jiskřička naděje, že nějaká ta společenská konverzace proběhne, neboť se pokaždé na něčem seknete. Ovšem většinou se ztrapníte a pobavíte všechny okolo včetně trpělivé obsluhy.
Nedávno jsem ale byla vyvedena z míry. Člověk už ani nepočítá, že by situace u pokladny mohla být někdy jiná. Zase jsem rychle vypakovala z koše všechny věci a pečlivě je vyskládala na jezdící pás, pěkně dle mých pořádků – těžké, lehčí, nejlehčí, křehké, tam kde to zboží dovolovalo jsem nasměrovala kódem hezky k pokladní, už jsem si chystala peníze, tašku a samozřejmě nezbytnou kartičku. Jaképak zdržování. Podobně činil nakupující přede mnou. Vyrovnal věci na pult, rychle se přesunul za plexisklo a ty odpípané odchytával pomalu dřív, než je pokladní pustila z ruky. Chvíli jsem měla dojem, že spolu hrají jakousi přetahovanou.
A najednou jsem slyšela, co jsem si myslela, že se mi snad jen zdá: „Kam tak spěcháte, nespěchejte, dávejte si to do té tašky v klidu!“ To tak spěcháte do práce, pane?“ usmívala se mile paní pokladní. Ano, teď to byla paní pokladní, žádná jen pokladní a já jsem si vzpomněla na to, jak jsem byla malá a chodila nakupovat s babičkou k Řeháčkovým, do jediné prodejny, která se ve vesnici nacházela a která později spadala patrně pod Jednotu. Tam měli všechno, od potravin, masa, hraček, drogerie, domácích potřeb až po hřebíky. Však to taky bylo smíšené zboží.. Všude bylo plno pytlíčků a lopatiček, bonbony byly uskladněny ve skleněných dózách, mléko v lahvích, droždí se poctivě vážilo a zrnková káva se mlela. Paní Řeháčková byla rozšafná paní prodavačka v modrém plášti, znala všechny své zákazníky a ti ji měli rádi. Pan Řeháček, její manžel, byl vysoký a respektovaný pan vedoucí. Všechno zařídil, všechno sehnal a své zákazníky měl dobře přečtené. Ten obchod měl svoje kouzlo, svoji vůni. A ta pokladna, obrovská, kovová, kdy vyjely šuplíčky s penězi! Když babička zcela nespisovně zavelela: „Jdeme k Řeháčkovům“, bylo mi jasné, že kromě nezbytného doplnění zásob mi koupí nějakou tu dobrotu a že s paní Řeháčkovou také prohodí pár slov, že určitě potká někoho z vesnice, s kým také bude potřeba poklábosit.
Jednou tam měli Řeháčkovi takové porcelánové trpaslíky, kteří sloužily jako pokladničky. Trpaslíci měli červenou čepičkou, zelený kabátek a žluté kalhoty, přepásané černým páskem se sponou. Časem jsem zjistila, jak je ten trpaslík vlastně ošklivý, ale tenkrát to byla láska na první pohled. Trpaslíka jsem samozřejmě vyškemrala a babička mi ho za přímluvy paní Řeháčkové koupila. Nikdy neupadl v nemilost a přežil všechna moje stěhování. Má své čestné místo a v jeho útrobách dodnes cinká zapomenutý pětadvacetník.
