Charakter
Jen když je to příjemné
Kdokoliv se snaží Španěly pochopit, musí v prvé řadě přijmout fakt, že nic nepokládají za důležité – s výjimkou vlastních požitků. Když něco není příjemné, bude to ignorováno.
Mají přemíru energie potřebné k tomu, aby svou touhu po požitcích ukojili. Jejich naprosto bezbřehá schopnost veselit se obvykle vyústí v to, že jakákoliv forma zábavy má přednost před čímkoliv jiným. Znamená to také, že neustále své názory mění. Plánování v jejich životě nehraje žádnou roli. Naprostá nepředvídatelnost je jediné, co u Španělů můžete s jistotou předvídat. …
Individualismo – soběstačnost, což je základní charakterový rys Španělů, se odráží v jejich neochotě se sebeméně obětovat pro všeobecné blaho. Netrpí tudíž žádnými výčitkami svědomí a odmítají jakoukoliv kritiku, na chyby druhých však poukáží bez pardonu.
Španělé nejsou ctižádostiví ani závistiví a není snadné je něčím ohromit či překvapit. Na jakoukoliv osobní otázku budou zpravidla reagovat pokrčením ramen na znamení, že odpověď nepokládají za důležitou. …
Tento přístup dokáže být mnohdy dost iritující, zejména když se na nádraží ptáte výpravčího, kdy jede další vlak do Madridu.
Je samozřejmé, že čas je pro Španěly fundamentálně nepodstatný. Naznačuje totiž jakési omezování svobody, a omezení svobody znamená omezení potěšení. Aby se předešlo nebezpečí, že někdo bude při sjednávání ranní schůzky příliš specifický, použije se speciální výraz (madrugada), který pokrývá časové rozmezí mezi svítáním a svačinkou.
Rozhodující výraz v jejich slovníku je maňana (obvykle doprovázený pokrčením ramen). Znamená doslova „zítra“, nebo „někdy zítra“, nebo „pozítří“, nebo „popozítří“, nebo „příští týden“, nebo „týden po příštím týdnu“, „příští měsíc“, „možná že příští měsíc“, „příští rok“, „možná že příští rok“, nebo „někdy kolem roku 2020“, „později“, „občas“, „nikdy“, „naprosto nikdy“.
Chování
Způsoby
Vzhledem k tomu, že „čip ohleduplnosti“ nebyl při konstrukci do španělské povahy nikdy vložen, jsou náchylní chovat se neformálněji než mnohé jiné národy. Slůvka jako „prosím“ a „děkuji“ existují, ale jsou jen málokdy používána. Omluvu za nepatrná nedopatření nikdo neočekává, zrovna tak jako se neplýtvá vděkem za štědrost. Španělé takové projevy pokládají za vyumělkované či falešné. Když jsou spokojeni, dají to najevo. Stejně tak nebudou zastírat svoji nelibost.
Posedlosti
Siesta
Když je to jen trochu možné, Španělé nikdy nechodí spát v obavě, že by mohli přijít o něco mnohem více vzrušujícího než spánek. Na druhou stranu nikdy nevynechají siestu. …
Siesta je mimo jakoukoliv pochybnost stěžejní španělskou posedlostí. Ty dvě hodinky spánku po obědě je něco tak posvátného, že kdokoliv, kdo je mezi třetí a pátou hodinou odpoledne spatřen na nohou, je pokládán za klinicky šíleného.
Konverzace
Španělé milují rozhovory, dokonce tak, že se oddávají ocio (nenucené povídání) kdykoliv a kdekoliv, ale obyčejně uprostřed ulice, a nedbají na dopravní zmatky, které tím byly způsobeny. Nebo v supermarketech před pultem s mléčnými výrobky, což má za následek, že některé spěchající hospodyňky zůstanou do konce týdne bez mléka, másla nebo sýrů.
Další aspekt povídání jsou tertulia, což striktně řečeno znamená „shromáždění“, ale obyčejně jde o debatování. Jsou obvykle organizována skupinou intelektuálů, kteří si umínili, že budou za každou cenu přetřásat své názory na palčivé záležitosti blízké jejich srdcím. Tertulia končí tím, že se změní v chaotické setkání již dost líznutých jedinců, kteří jeden na druhého unisono vyřvávají své názory v naprosté nevědomosti, že se vůbec nikdo nezajímá o to, co vlastně říkají. Nikoliv nepodobné parlamentu v Madridu.
Tabu, o kterých se nemluví
Když je něco tabu, zavání to omezováním, což je pro Španěly nepřijatelné. Mladší generace žádná tabu obvykle neuznávají, a starší lidi tak nutí, aby si je protrpěli. Dvě taková tabu jsou obzvlášť znepokojující: Občanská válka (1936 – 1939) a jakákoliv kritika způsobu, kterým španělské matky vychovávají své syny.
Španělka je svému dítěti - chlapci zcela oddaná, na rozdíl od dcerky, se kterou je zacházeno naprosto odlišně. Matky pokračují v péči o svého chlapce až do doby, kdy je mu tak kolem čtyřicítky. Obvykle budou za jeho zády osnovat, aby nikdy neodešel z domova bez toho, že se bude cítit nesnesitelně provinile. Ledaže by se oženil s dívkou, kterou mu vybere maminka. Když jeho nová manželka porodí chlapečka, novopečená babička ji zahrne radami, jak děťátko vychovávat, a celý proces se bude opakovat. Právě kvůli tomu se z většiny španělských mužů stanou doživotně a bezostyšně rozmazlení maminčini mazlíčci – námět, který je tabu.
Literatura: Launay, D.: Xenofobní průvodce. Španělé. Praha, Nakladatelství XYZ, 2011.
Pozn.: V článku jsou uvedeny doslovné citace. Z estetických důvodů je nepíši v uvozovkách a neuvádím stránky. Vynechaná místa v souvislém textu jsou vytečkována. Autor se narodil francouzským rodičům v Londýně, dostal anglické vzdělání a skončil ve Francii. Žije ve Španělsku, mluví třemi jazyky.
Toto je poslední díl mé xenofobní série. Děkuji všem, kteří ji četli pravidelně i občas.
