Vzala jsem to přes Vyšehrad dolů k nábřeží. Že na Vyšehrad směřovaly davy, to mne celkem nepřekvapilo, ale plno bylo i na nábřežích. Lidi vylákal ven slunečný den a možnost se projít - koronavirus nekoronavirus...
Prošla jsem nábřežím až k Národnímu divadlu, pak přes most na Čertovku, kolem Werichovy vily a potom, protože miluji různá zakoutí, jsem seběhla až k Vltavě a vydala se směrem ke Karlovu mostu, kde se natáčel film Jak utopit doktora Mráčka a taky seriál o chobotničkách, který teď sledují má vnoučata...
Na mostě chybělo dost soch - zahlodal na nich zub času, tak byly sejmuty a jsou v opravě. Bez nich působí most dost divně. Tak snad se brzy vrátí, budou to ale jen kopie těch původních.
S rouškou jsem se rychlostí blesku prodrala zástupy na mostě a doběhla na Staroměstské náměstí. Tam jsem objevila krásný průchod, nádherně ozdobený. Odtamtud jsem prolítla Staromákem do postranních uliček, kde jsem doufala, že budu sama. Celkem to šlo, v uličkách bylo skoro prázdno. Doběhla jsem až na Josefov, kde jsem zkontrolovala všechny tři synagogy, zdali jsou na svém místě (a byly), nakoukla přes malý průzor zamřížovaných vrátek na židovský hřbitov.
Tam jsem svůj malý výlet zakončila a zcela uondána jsem se už téměř doplazila velice mírným krokem k metru, protože zpáteční cestu pěšky už bych teda nedala.
Řeknu vám, že takový pochod městem člověka daleko víc unaví, než když se prochází v přírodě...