Na narozeniny a vánoční svátky v roce 2020 jen tak nezapomenu. V den mých narozenin v pondělí 7. prosince jsem nastoupila na „Kliniku Dr. Pírka“ v Mladé Boleslavi na operaci kyčle. Poté jsem byla převezena do „Rehabilitační nemocnice Beroun“, kde jsem strávila vánoční svátky téměř do konce roku.
Rok 2020 vůbec nebyl jednoduchý. Naštěstí jsme 21. ledna stihli poslední velké setkání íčkařů. Pozvala jsem zájemce o komentovanou prohlídku Pražského hradu. Za velké účasti jsme strávili krásný zimní den v Praze a od té doby již k žádnému velkému setkání bohužel nedošlo. A co potom následovalo, to všichni dobře víme. Já jsem naštěstí odjela na jaře na chalupu a tam jsem si do podzimu žila, jakoby covid neexistoval. Jen kdybych mohla chodit na procházky a do lesa tak, jak jsem byla zvyklá. Bolesti byla úporné, že jsem musela začít chodit s berlemi. I tak byl každý krok bolestivý. A čekala jsem na vysvobozující telefon z nemocnice, kdy budu moci nastoupit na operaci.
Konečně to přišlo. Ale první, co mě napadlo, že Vánoce budou bez rodiny, bez domova. Bolesti rozhodly. Absolvovala jsem všechna potřebná předoperační vyšetření, přestala chodit na nákupy mezi lidi a omezila úplně styk s rodinou. Takový jsem měla strach, abych neměla pozitivní test při nástupu do nemocnice.
7. prosince mě syn odvážel do Mladé Boleslavi a já přijímala během dne gratulace k narozeninám. A hlavně jsem byla v kontaktu s přáteli na íčku, kteří věděli, že nervozita a stres se u mne zabydlel, a posílali mi hodně energie a síly ke zvládnutí operace. Vše proběhlo úspěšně. Začala jsem se seznamovat s novým kyčelním kloubem. Od druhého dne po operaci již intenzívní cvičení a následující den šupky dolů z postele a cvičit a chodit a cvičit a chodit…..
16. prosince ráno začal přesun do Berouna na rehabilitaci. Z cesty sanitkou vleže jsem viděla okénkem jen občas koruny stromů a šedivo. Po nějaké době řidič zastavil a začala jsem přemýšlet, zda jsme v Berouně. Nebyli. Z okénka jsem zahlédla nápis „IKEA“ a hned mi bylo jasné, že jsme uvízli v zácpě na Černém Mostě. Popojíždění bylo nekonečné, potom to řidič rozjel a zastavili jsme až na vrátnici, kde mi hupla do sanitky vrátná, změřila mi teplotu a řekla v pořádku, jeďte.
14 dní probíhala intenzívní rehabilitace, mezi procedurami nebylo moc času na odpočinek a já jsem si ke konci dne sama přidávala chůzi po chodbě, po schodech a později jízdu na rotopedu. Mé přání, co nejdříve se postavit na vlastní nohy, mě hnalo kupředu. Po večerech jsem byla v kontaktu s rodinou a hlavně sdělovala své pocity, radosti i starosti na íčko. Během celého dne mi přicházely zprávičky od mých milých přátel a íčko žilo se mnou. Málokdo může říci, že má tolik skvělých kamarádů po celé republice.
Těch 14 dní uběhlo velmi rychle. Přiblížil se odjezd domů a já jsem se rozhodla napsat článek jako poděkování všem, kteří mi celou dobu drželi palce a pěsti. Je to až k neuvěření, kolik lidiček cítilo se mnou a přálo mi brzké uzdravení. Přátelé a kamarádi, díky, díky vám za všechno.
Pořídila jsem pár fotografií k článku, nic zajímavého se fotit nedalo, tak alespoň střípky z mého pobytu v Berouně.