Jak jsem se kdysi smála myšlence, že kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Je to pravda. V dětství jsme často přiběhli domů špinaví a zablácení až za ušima. Pro samou zábavu jsme kolikrát nestihli jako slušní potomci dojíst předložené jídlo bez následků viditelných na tričku. Rodiče se mnohokrát přesvědčili, že jsme ve školní jídelně k obědu opravdu měli rajskou omáčku nebo špenát. „Přečetli“ si to na našich košilích.
Teď, ve stáří, se doma pobryndáváme opět. Na vině zatím nejsou třesoucí se ruce, ale nepozornost při konzumaci zvláště tekutého jídla. Můj tchán, v dobrém škodolibý od kosti, své manželce s kyprými tvary často zdůrazňoval: zase krmíš, co? O ušetření za silikonové výstuže v přední části těla pak dlouho diskutovali.
Máme rádi těstoviny s červenou omáčkou vlastní výroby. Již mnoho triček, zvláště bílých, jsme museli vyřadit ze šatníku kvůli oranžovým nevypratelným skvrnám. Ovšem není bez zajímavosti, že na trička tmavší barvy nic nevybryndáme. No, třeba někdo, kdo nebude mít co dělat, provede analýzu, proč je tomu právě tak.
Manžel s nostalgií v očích vzpomíná na horký tuk vytrysknutý po kousnutí do buřtu konzumovaném u stánku na Václaváku. Nebo na vrchovaté zmrzlinové poháry, ze kterých po vnoření lžičky tekutý obsah začne stékat po vnější straně sklenice, a jakmile lžičkou naberete sladkou dobrotu, část se ocitne na stole, část na přední části vaší, určitě nové, halenky.
Nedávno se mi manžel předvedl v novém slušivém pyžamu, ale se skvrnami od syrovátky na vrchní části nočního úboru. Nešikovně otevřel krabičku se sýrem v jakémsi nálevu a hop, o další praní jsem měla postaráno. Kdyby žil můj děda, všechny tyto nehody, tak jak je hodnotil v našem dětství, by shrnul do jediné věty: vždyť je to jen čistá špína.
Před pár dny jsem rozbila skleničku. Mokrá mi vyklouzla z ruky. Manžel zase uklízel střepy po hrnku, který mu upadl při přenášení z pokoje do kuchyně. Nu, což na to říci? Už jsme staří, musíme si dávat více pozoru na všechno, co děláme. Musíme počítat s tím, že naše motorické schopnosti se tak nějak potichoučku oslabují. Všiml si toho i Jan Neruda, když napsal báseň Dědova mísa. Možná by stálo za to ji připomenout nejen sobě, ale i našim potomkům.
Jan Neruda: Dědova mísa
V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.
Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou létají!
Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito."
"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"
V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"
