Vždyť je to jen čistá špína
FOTO: autorka

Vždyť je to jen čistá špína

6. 1. 2021

Jak jsem se kdysi smála myšlence, že kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Je to pravda. V dětství jsme často přiběhli domů špinaví a zablácení až za ušima. Pro samou zábavu jsme kolikrát nestihli jako slušní potomci dojíst předložené jídlo bez následků viditelných na tričku. Rodiče se mnohokrát přesvědčili, že jsme ve školní jídelně k obědu opravdu měli rajskou omáčku nebo špenát. „Přečetli“ si to na našich košilích.

Teď, ve stáří, se doma pobryndáváme opět. Na vině zatím nejsou třesoucí se ruce, ale nepozornost při konzumaci zvláště tekutého jídla. Můj tchán, v dobrém škodolibý od kosti, své manželce s kyprými tvary často zdůrazňoval: zase krmíš, co? O ušetření za silikonové výstuže v přední části těla pak dlouho diskutovali.

Máme rádi těstoviny s červenou omáčkou vlastní výroby. Již mnoho triček, zvláště bílých, jsme museli vyřadit ze šatníku kvůli oranžovým nevypratelným skvrnám. Ovšem není bez zajímavosti, že na trička tmavší barvy nic nevybryndáme. No, třeba někdo, kdo nebude mít co dělat, provede analýzu, proč je tomu právě tak.

Manžel s nostalgií v očích vzpomíná na horký tuk vytrysknutý po kousnutí do buřtu konzumovaném u stánku na Václaváku. Nebo na vrchovaté zmrzlinové poháry, ze kterých po vnoření lžičky tekutý obsah začne stékat po vnější straně sklenice, a jakmile lžičkou naberete sladkou dobrotu, část se ocitne na stole, část na přední části vaší, určitě nové, halenky.
Nedávno se mi manžel předvedl v novém slušivém pyžamu, ale se skvrnami od syrovátky na vrchní části nočního úboru. Nešikovně otevřel krabičku se sýrem v jakémsi nálevu a hop, o další praní jsem měla postaráno. Kdyby žil můj děda, všechny tyto nehody, tak jak je hodnotil v našem dětství, by shrnul do jediné věty: vždyť je to jen čistá špína.

Před pár dny jsem rozbila skleničku. Mokrá mi vyklouzla z ruky. Manžel zase uklízel střepy po hrnku, který mu upadl při přenášení z pokoje do kuchyně. Nu, což na to říci? Už jsme staří, musíme si dávat více pozoru na všechno, co děláme. Musíme počítat s tím, že naše motorické schopnosti se tak nějak potichoučku oslabují. Všiml si toho i Jan Neruda, když napsal báseň Dědova mísa. Možná by stálo za to ji připomenout nejen sobě, ale i našim potomkům.

Jan Neruda: Dědova mísa

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou létají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito."

"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"

Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Mně už se dlouho nic podobného nepovedlo. Ale co není, může být. Pěkná úvaha.
Martin Vrba
Já osobně se na pobryndané triko koukám jako na symbol domácí pohody, nejčastěji se mi to stává, když jsou vánoce, oslavy všeho druhu, důležité sportovní utkání, nebo nějaký dobrý film v televizi. Velice často dokonce ve společnosti přátel u nás doma, kdy je nám dobře, povídají se historky, panuje dobrá zábava, sedíme blíže u sebe, strkáme do sebe, plácáme se po zádech, smějeme se a už dopředu víme, že se z toho nebude nikdo hroutit. Souvisí to s tím, že jsme uvolněnější a nesledujeme se. A jsme možná my starší dokonce i rádi, že je dobře, že se máme čím pobryndat, protože v dětství jsme mnozí z nás čekali toužebně na tátovu výplatu a nebylo se čím pobryndat. :) Jo – když si člověk za bývalého režimu vymáchal kravatu v nudlové polévce skoro až po uzel na celopodnikové výroční schůzi u slavnostního oběda a pak si měl jít na pódium převzít vyznamenání nejlepšího pracovníka, tak to se jaksi nehodilo, ale doma je doma . . . . ať žijí "umazanci a pobryndanci" u domácího krbu!
Soňa Prachfeldová
Komu se nepodaří něco rozbit6? Me tedy často zejména sklo, snad potom víc využívat plastové ? Prostě co naděláme, osudu neutečeme, ani se před nim neschováme.
Hana Nováková
Vžila jsem se do vašeho článku, jako bych to byla já. Moc hezky napsané, zkrátka tak to život přináší.
Zuzana Pivcová
To je velmi podařená úvaha, Julko. Co se týče ušmudlání, tak na to jsem přeborník. Vzpomínám na situace, kdy jsem třeba vyjela z Prahy do Drážďan, kousla hned po výjezdu do rajčete a to mi vystříklo na bílou halenku. Ozdoba na celý den. Nebo na 1. Máje ve frontě na buřty pán přede mnou se s chutí zakousl do špekáčku a tuk vylétl na mé oblečení. Nejhorší zážitek - na Florenci jsem chtěla nastoupit do tramvaje, jezdila jsem do práce na Invalidovnu. Vystupující chlápek měl pivo v plechovce, někdo do něj strčil, on ho upustil a to pivo začalo stříkat jak vodní dělo na mě, od hlavy až k patě. Takto upravená jsem jela do práce. Pokud už má někdo problémy zdravotní a neudrží něco v ruce, je to jiné. Ta báseň mě také vždy v mládí dojímala. K starým lidem jsem měla úctu. Děkuji.
Růžena Kuželková
Když jsem byla "mladší" moc jsem nechápala - a jejda - s věkem člověk pochopí.Moc pěkná a pravdivá básnička :-))
Hana Šimková
Moje stejně stará kamarádka dostala od Ježíška bryndák. Asi si o něj napíši Ježíškovi taky.
Jana Šenbergerová
Čistá špína je hezký protimluv. S tím, o čem píšete, mám bohaté zkušenosti celý život. Když se ještě nosily věci do čistírny, vždycky se mi povedlo zajistit, aby tam brzy musely zas. Bavlněná trička a skvrny od oleje, to je moje specialita dodnes. V této oblasti máme určitě všichni bohaté zkušenosti. Dědova mísa mě od dětství naplňovala smutkem. Vždycky jsem z ní vnímala neúctu ke stáří, ale nakonec jsem měla radost, že syn pochopil. Vlastně také oxymóron. Zajímavé propojení prózy s poezií.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.