Momenty, kdy by se člověk nejraději propadl sedm sáhů pod zem

Momenty, kdy by se člověk nejraději propadl sedm sáhů pod zem

7. 1. 2021

Kdo z vás se někdy nedostal do nepříjemné situace, ať zvedne ruku. V zaplněném vysokokapacitním sále, troufnu si tvrdit, by se nad hlavami netřepetala ruka žádná.

V nákupním centru jsem se zdržela déle, než jsem plánovala, a tak jsem musela použít toaletu. Návštěvu této potřebné místnosti jsem odkládala doufajíc, že vydržím. Nevydržela jsem a musela jsem počkat, až se některá kabinka uvolní, přešlapovala jsem z nohy na nohu, překřižovala je tu na jednu, tu na druhou stranu v bláhové mysli, že si nikdo nevšimne střídání bělosti tváře se zarudnutím. Vletěla jsem do volné kabinky a v rychlosti provedla vše, co se v této malé intimní místnůstce dělá. Až na to, že v tom spěchu jsem se nezamkla, a tak s kalhotami na půli žerdě jsem se za chvíli přetlačovala o dveře s další zájemkyní. Obě jsme se navzájem omlouvaly a já litovala, že jsem zapomněla na jednu z několika zásad diplomatů: jít na záchod vždy, když je k tomu příležitost. Já jsem na svůj močový měchýř spoléhala příliš dlouho.
Kamarádka mi vyprávěla, jak se mohla hanbou propadnout, když po dlouhé době na ulici potkala známou a v dobré víře se zeptala, jak se daří babičce. Po odpovědi, že před měsícem zemřela, se zmohla jen na – to je mi líto, rozloučila se a odběhla. Pocit studu možná nebyl na místě, o smrti nevěděla.
Jiná kamarádka potkala bývalou spolužačku s tříletou holčičkou. Pověděly si o studiích, zaměstnáních, bydlišti, cestování. Došlo i na děti i na manželství. Na otázku, zda je spolužačka vdaná a kdo je tatínkem, se moje kámoška dozvěděla, že holčička je ze zkumavky a spolužačka žije s tou, která za ní ve třídě seděla o dvě lavice dále. S Alenou.
Jiná známá po dvou letech potkala bývalou kolegyni a pochválila jí slušivý účes. Po zjištění, že je to paruka, protože kolegyni po chemoterapii slezly vlasy, nevěděla, co dříve. Omluvit se? Zeptat se, jak na tom se zdravím je teď? Popřát uzdravení? Zjevně chápavá kolegyně se prý jen usmála se slovy, že se nic neděje, vždyť přece o její nemoci nevěděla.
V kanceláři jsme se bavili, kdo že se to dostal do prekérnější situace. Nejčastější byly nevypnuté mobily, které zazvonily uprostřed důležité schůzky, v divadle, v kině, na koncertě, na pracovním pohovoru.
Trumfla jsem je. Vyprávěla jsem epizodku, kdy jsem si vzala do ruky mobil, protože jsem chtěla vypnout zvonění, ale ve stejné chvíli můj telefon zazvonil. Volal mi manžel, co že má nakoupit. Odbyla jsem ho, že se ozvu, že už musím jít. Telefon jsem vložila do kapsy kabátu a vešla. Za deset minut se ztichlým sálem nesl vyzváněcí tón mého mobilu. V prvním momentu jsem doslova ztuhla, šly na mě mrákoty. Začaly se po mně otáčet pohoršující, zamračené obličeje, žena stojící vedle s opovržlivým pohledem do mě šťouchla, já se vzpamatovala a zvonění vypla. Krve by se ve mně nedořezal. Stála jsem v malé obřadní síni strašnického krematoria na pohřbu kolegyně. Do dneška, když si na to vzpomenu, mi naběhne husí kůže. Janě se omlouvám, a vím, že díky jejímu smyslu pro humor se na mě shůry dívá s chápavým úsměvem.

Můj příběh
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Já jsem šla jednou s barevnými návleky na botách z ordinace až na nástupní ostrůvek tramvaje. Bylo to dobrých 200 metrů.
Hana Šimková
Jo a jednou jsem dojela s nákupním vozíkem až k metru, než mě prodavačka dohonila a vzala mi ho. Naštěstí jsem ho vezla prázdný a tak mi krádež odpustila.
Hana Šimková
Jezdila jsem po výstavách a prodávala masážní přístroje. Aby si je lidé kupovali, museli jsme jim udělat zkušební masáž. Masírovala jsem pánovi nohu když povídá ."Namasírovala jste ji hezky, ale ona je dřevěná"
Růžena Kuželková
Přidám také něco do "vínku" nakupovala jsem u nás v obchodě,košíky se "pohybovaly" jak kam každý spěchal.Stál u mě vozík,dala jsem do něj nákup(prošla jsem uličky,abych "necourala" s vozíkem a šinu si to ke kase.najednou se za mnou ozvalo - paničko,nic proti tomu,já vám ten nákup mile rád zaplatím,ale prosím vás vyndejte z toho to žrádlo pro psa,to opravdu platit nebudu,já mám doma kočičku a nemyslím jen to dvounohou - tak se bavil celý krám.Pochopitelně jsem si svůj nákup zaplatila a ještě jsme se s oným pánem smáli venku před obchodem.
ivana kosťunová
To s tím vozíkem se mi stává také. Ale vždy to ostatní berou s humorem, a já se moc a moc omlouvám. Jednou se mě jeden vtipálek zeptal, jestli si mě na prodejně neplatí, abych jim zvyšovala tržby. :))
Vladislava Dejmková
Stalo se mi to asi před pěti lety a myslela jsem, že se propadnu. Byla jsem na kurzu fotografování a zrobna v okamžiku, kdy jsem prezentovala své fotky, mi zazvonil mobil. Vytípla jsem ho, ale nepochopil a zvonil znovu. Manžel se dožadoval informace, jak si má opéct tu jitrničku ze zabijačky, že už má hlad.
Jana Hošková
Na kradení cizích vozíků v supermarketech jsem já expert. Obvykle když jde se mnou můj muž, který mne při nakupování zcela rozhodí, neb musí za každou cenu vozík řídit on a spočívá to v tom, že mi vždycky ujede, aby si tam vložil "mužské věci" a já pak lítám s plnou náručí zboží po obchodě a hledám ho. A někdy to pochopitelně dopadne jako píše Daniela, v zamyšlení házím zboží do košíku za sebou, pochopitelně cizího. Jednou jsem s ním dokonce dojela až ke kase a teprve tam jsem s údivem zjistila, cože to mám za zboží, které vkládám na jezdící pás... :-))
Daniela Řeřichová
Paní Julie, to jsem se pobavila. Takových trapasů jsem zažila hodně. Něco z mého života nedávno. Nakupovala jsem v supermarketu, zaparkovala vozík na kraji uličky a co nejrychleji tam vkládala zboží z různých regálů. Najednou u něj stojí paní a vyděšeně na mě hledí. Byl to totiž její vozík. Ten můj stál naproti.
Zuzana Pivcová
Sice si teď konkrétně nevzpomínám, ale určitě nějaké takovéto situace byly. To se nedá nic dělat. Hloupé je, že většinou si to pamatujeme jen my, zatímco ostatní účastníci kauzy už ne. Díky za pobavení.
Jana Šenbergerová
Trapasů jsem asi také zažila dost. Ten nejtrapnější jsem naštěstí absolvovala ještě jako mladice. K odborným lékařům se u nás musí dojíždět do vzdálenějších měst. Vůbec nevím, proč jsem byla v ordinaci, jak mě pánbůh stvořil, když se otevřely dveře, před kterými byla plně obsazená lavice čekárny. Samí muži a ten s nejlepším výhledem z našeho města. Léta jsem se mu vyhýbala, i když jsme se osobně neznali. Dnes už ho nevídám, ale možná někde vypráví tuto příhodu ze svého úhlu pohledu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.