Chůze jako vášeň. Paní Eva Trojánková našlapala loni téměř dva tisíce kilometrů

Dobrý den,narodila jsem se s kyfoskliozou.Je mi 72 let,ještě před rokem mi chůze nevadila,pokud jsem mohla chodila jsem všude pěšky.Ale teď mi chůze dělá velký problém.Páteř je vykloněná,tlačí na klouby v nohách.Když se vrátím jen z nákupu,jsem hotová.Podle ortopéda je to nevratné,cvičením se to nenapraví,jedině vložením tyče k páteři,ale vzhledem k věku,už nechci riskovat.Je mi to líto,protože jsem chodila ráda pěšky.

Blahopřeji paní Evě. Sama chodím prakticky denně, ať už to jsou turistické výlety, nordic walking výšlapy nebo běžné vycházky. Za ideální pro sebe považuji trasy kolem 15 km. 40 km bych rozhodně nedala. Můj osobní rekord je 34 km před pár lety, kdy jsem zabloudila v okolí Mariánských Lázní. To už raději ne.

Skvělý výkon paní Trojánková. I já teď chodím v Praze hlavně kolem Hostivařské přehrady, do Krčského lesa a do Průhonic. Občas ještě přidám Voděradské bučiny nebo Klánovický les apod. Ještě před dvěma lety jsem ušla v Prčicích 30 km, ale udělal se mi výrůstek na prstě a ten mi dovolí tak maximálně 12-15 km. Přesto se snažím chodit skoro každý den alespoň 5 km.

Nevím kolik jsem nachodil přesně,ale podle stopaře v Mapy.cz,mám za 822 dní nachozeno ke dnešku 3005 km. Chodím denně 5 až10 kílometrů vetšinou okolo bydliště.Totéž chodí i můj 81letý kolega.Je to vyloženě kvůli zdraví,žádná turistika.

To je tedy výkon, blahopřeji. V nedávné minulosti jsem si občas vyslapla s turisty Lokomotiva Teplice, ale rychle jsem vzala zpátečku. Jen se hnali s holemi za km nestačila jsem si nic vyfotit a už byli v prachu. Nic pro mě :-).

Počet kilometrů, které paní Trojánková za rok ušla, mě ohromil. Díky tomuto pěknému rozhovoru už vím, jak je možné toho docílit. Turistika je krásný koníček, který s manželem také sdílíme, ale na tak dlouhé trasy už nemáme. Přeji paní Trojánkové plno hezkých výletů v tomto novém roce a hlavně zdraví :-).

Někdo má štěstí,že se mu nedělají puchýře a otlaky....Já ráda chodím,ale obvykle jen jeden den,a konec.Druhý den jsem ráda,že se šourám v pantoflích,všude náplasti - na prstech ,patách,tam,kde to ani není možné si udělat - a mně se to pokaždé podaří.Nezáleží na tom,jaké si vezmu boty,i ty tzv. osvědčené se náhle promění ve "španělské". Jediné,které mi nic nedělají jsou pracovní boty "panda",ovšem nevypadají moc reprezentativně.Takže u mne je to den pochodu,třeba 20km ,a pak nejméně týden-dva sedět doma,šmajdat jen nutné záležitosti a čekat na zahojení ran.Mám to tak už od dětství,snad by pomohlo mít v batohu několikery boty a po ujití tak 5 km si měnit i ponožky....což jsem zkusila zatím jen jednou a trochu se to osvědčilo,byl jen jeden otlak a jeden puchejř.

Všeho s mírou, my už ale nikdy s Mírou. Kdysi na podnikové rekreaci (která v sobě měla ducha Anděla na horách) jsme byli se ženou přiděleni ke stolu k jednomu důchodci - bývalému řediteli Miroslavovi a jeho manželce v důchodu, to mě bylo asi 33 a mé ženě o 6 méně. Naše procházky mimo období dovolených se skládaly jen z ranního šourání se s prcky do školky za ruku a pak chození na metro a pár kroků z metra do úřednického zaměstnání a odpoledne to samé opačným směrem. Na rekreaci jsme ocenili, že na chvilku dostaly naše děti naši rodiče a my jsme mohli být spolu, nemuseli vařit, jídla bylo dost a dobré a tak jsme převážně lenošili, jen jsme byli aktivnější v sexu, ale chtěli jsme si udělat sem tam i nějaký výlet podle mapy. Náš horor nastal hned druhý den, když jsme se ke stolu s manželkou dostavili kolem 9 po pěkném ranním zážitku, ale stále v limitu tu snídani do sebe hodit podle rekreačního řádu. Tam nás očekával ten pán s manželkou a dostali jsme od bývalého pana ředitel „klystýr“, že pokud chceme chodit na výlety do hor, tak že se musíme sejít na snídani už při otevření jídelny, tedy v 7 hodin. On vzal náš úvodní seznamovací zdvořilostní rozhovor, kdy jsme se mu svěřili, že se hodláme sem tam za těch 14 dní také na nějaká místa podívat a já také nafotit něco na památku, jako prosbu, aby nám dělal horského vůdce. Nevím, z čeho usoudil, že si nás má vzít pod patronaci, ale moje manželka (zrádkyně – vždy nás dostane do blbé situace) usoudila, že by nemuselo být špatné, mít sebou nějakého průvodce, který se v horách vyzná a já jsem podlehl spíše z důvodu subordinace, neznal jsem jeho styky a měl jsem obavy, aby mi nezavařil do budoucna kariéru, znáte tady všichni poměry v bývalém režimu. On o mě věděl všechno, já o něm naprosto nic, jen to, že řediteloval ještě loni na nějaké naší pobočce. Neustále mě před manželkou chválil, že ví, že jsem dobrý pracovník a že si mne ke stolu sám vybral, co jsem měl dělat. Další den už v 6 hodin zabušil na naše vrata a vyzval nás tichým, ale důrazným hlasem (aby neprobudil sousední pokoje lenochů – jak nazýval) k malému proběhnutí se – rozcvičení, jak prohlásil, kolem hotelu před snídaní. S manželkou jsme se tomu sice zařehtali ještě pod teplou dekou na sobě, ale pak jsme si řekli, že to bude dobré pro naše zdraví, třeba se nám konečně podaří shodit ty tři – čtyři kila na doporučenou váhu a tak jsme si dali sprchu, hodili na sebe podnikové tepláky se znakem (ty nám dal podnik, protože to byl skvělý podnik) a seběhli ze schodů, kde on už vyklusával na místě na parkovišti. Jeho obnažená vytrénovaná lýtka byla předzvěstí dnů příštích. Krátký pozdrav a už jsme za ním vyběhli, když zjistil, že mu nestačíme, tak zmírnil s nechutí tempo, ale nás ten 20ti minutový běh měl varovat, co nás čeká po snídani. U stolu nám moc děkovala jeho manželka, která už s ním ze zdravotních důvodů chodit nemohla a byla ráda, že budeme manželovi dělat společnost. Bála se, aby při těch svých samotářských výšlapech se někde nezranil. Cha – cha – cha. Trochu děj popoženu dopředu, z každého výšlapu s ním jsme se cítili stále unavenější, ale hlavně naštvanější, všechno organizoval jen on, počínaje kam půjdeme a hlavně to vražedné tempo. Stále nás popoháněl. On na tom byl fyzicky asi stejně jako tady ta zdejší „chodecká maniačka Eva“ (pardon) a my s manželkou jsme neměli ani správnou obuv a už vůbec sílu trvale zvládat stále delší a náročnější výstupy. Já nestačil vůbec fotit, o nám nedovolil se ani na chvilku zastavit, když jsem se přece jen zastavil, tak se mi třásly ruce jako feťákovi bez pravidelné dávky heráku. Když se chtěla manželka na nějaké vyhlídce „pokochat panoramatama“, hned si ťukal na hodinky, že se musí dodržet plán a když za nás už i sám vybral po třetí jen balíček na cestu, místo normálního oběda (tedy návrat až k večeři), tak jsme se s manželkou večer poradili a když na nás zase ráno zabušil, tak jsme dělali, že spíme. Mysleli jsme, že pochopí – nepochopil. On se ale projevil jako správný trenér, ale odporný společník a načapal nás zase u snídaně a řekl, že vybral tentokrát kratší trasu, ale že nesmíme polevit. Jeho manželka, když odešel naplnit další konvici čajem, bez pořádného zavodnění jsme nevyráželi, tak se nám za něho omlouvala, protože na nás viděla evidentní rozladění - nepohodu. Když se vrátil, tak jsem mu řekl, že mu moc děkujeme, ale že na příště si budeme svou rekreaci zase organizovat už sami, byl z toho smutný a oči se mu z toho nevděku zaleskly jako želvě. A my ten den a ještě ten následující jsme z pelechu nevylezli (mimo do jídelny) a mazali si nohy nějakým krémem, kterým nás on vybavil. Za dva roky jsme už jeli do toho samého místa i s dvěma malými dětmi a mám z té dovolené krásné zážitky i fotky, které přemázly ten horor, i když jsme byli nejdál na výletu u motorestu Skřítek. To byla taková malá nápověda pro ty, kteří by chtěli vědět, v kterých místech jsme trpěli a mysleli si, že nám někdo do poukazu napsal poznámku:„návrat nežádoucí“. A zde si po kliknutí mohou svou odpověď ověřit. http://www.jeseniky.net/index.php?kat=11&sluz=81&pol=2826

Dala jsem v roce 2020 symbolických 222 km Do stovky. A byla jsem spokojená. Mám domácnost, zahradu, manžela a taky jiné aktivity i o to vše se musím někdy postarat :-) .

To je neuvěřitelné, ale paní Evu opravdu obdivuji. Řekla bych, že je chodec - génius.