Ráno jsem upekla maso, vytáhla knedlíky z mražáku a kyselé zelí v kyblíku čekalo v lednici na náš večerní návrat. Vyrazili jsme po deváté hodině do vedlejší vesnice na autobus, který nás zavezl do Bystřice pod Hostýnem. Bylo v něm pár lidiček, takže cesta byla příjemná. Horší situace nastala v dalším autobuse směr Chvalčov, Tesák a Troják. Když jsme na autobusovém nádraží nastoupili a místa na sezení se hezky naplnila, byli jsme spokojeni. Všichni jsme měli roušky a dodržovali rozestupy. To jsme ještě netušili, že na další zastávce bude čekat asi 50-60 zájemců o přepravu, a že je všechny náš "hodný" pan řidič nasouká do autobusu. Žádných 15 m čtverečních, jak je předepsáno v obchodech. Ti, kteří se nevešli předem, nastoupili středem. Troufnu si napsat, že ti, co stáli namačkaní jak sardinky, neměli kolem sebe prostor ani 15 cm. Vidět to pan ministr Blatný, tak to nepřežije. Už se to nedalo vzít zpátky. Když jsme dorazili do cíle, do sedla na Trojáku, bylo parkoviště před chatou totálně přeplněné. Potřeli jsme se desinfekcí a my dva kmetové jsme do sebe obrátili každý jednu štamprlku protikoronavirové slivovičky.
Den byl jako vymalovaný, modré nebe, námraza na stromech a asi deset cm sněhu - taková správná Ladovská zima. Bílé svahy se hemžily barevným rodinkami s malými dětmi, sáňkami a různými plemeny pejsků od malých až po ty velké.
Vydali jsme se po zasněženém svahu směrem k prvnímu cíli naší cesty, k rozhledně Marušce. Výhledy na Hostýnské hory, na Čerňavu, na Kelčský Javorník byly okouzlující. Stejně tak i na druhou stranu, na Valašsko a na větší hory - Beskydy. Staré dřevěné chaloupky se krčily mezi zasněženými stromy. Rozhledna nás překvapila svou výškou, byla na rozhlednu hodně malá. Hned vedle stála meteorologická stanice se všemi stožáry a měřícími přístroji, co zaznamenávají teplotu, tlak vzduchu, rosný bod.... Dřevěné schody nahoru na rozhlednu byly hodně úzké a namrzlé, takže, hlavně cesta dolů, byla cesta tzv. o život. Výhledy do kraje však stály za to riskování.
Trošku jsme se posilnili, zahřáli čajem z termosky a vydali jsme se na naplánovanou docela dlouhou cestu zpět, blíž k domovu, na vyhlášenou rekreační destinaci Rusavu. Už pár roků jsme tudy nešli, v hlavě jsme ji měli uloženou spíše jako běžkařskou lyžařskou trasu.
Sluníčko krásně hřálo, po větru ani památky, a tak nám cesta rychle ubíhala. Původně plánovaný odjezd autobusu v 15.30 hod jsme ale nezvládli. Začínalo přituhovat a lesní rozježděná cesta byla docela kluzká a náročná. Když jsme ale dorazili na zasněžené louky nad rusavským údolím a otevřel se nám pohled na Hostýnek, hned se nám šlo lépe.
Sluníčko začalo pomalu zapadat a začalo se rychle stmívat. Na autobusovou zastávku jsme přišli skoro za tmy. Byli jsme tam sami, jen my tři. Dojedli jsme svačinu, doplnili tekutiny a unavení jsme se těšili na teplo domova. Navrhla jsem vnoučkovi, že zavoláme tatínkovi, ať si nás autem vyzvedne na zastávce 2,5 km od domova, načež tento osmiletý človíček prohlásil: "Babičko, tu půlhodinku snad ještě dáme". Když jsme potom u večeře hodnotili náš 18 km dlouhý pochod, museli jsme ho moc pochválit. Šlapal jak hodinky, je to prostě náš kluk.
