Čeká - je totiž zvyklý, že ho obskakuju jako služka. Jen jsem přišla, už jsem byla naštvaná. Jenže bylo ticho. Milan neodpovídal. Nebyl v obýváku, ani na záchodě. Byl v ložnici. Byl mrtvý.
Příběh Jany (fotografie je ilustrační) je skutečný příběh sepsaný pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz - portál zaměřený na pomoc vdovám.
Věděla jsem to na první pohled. Ležel, vedle na stolku měl popelník a v něm típnutou nedokouřenou cigaretu. Asi mu už bylo tak špatně, že nedokouřil. Volala jsem dceři. Pak si vlastně ani nic moc nepamatuju. Prý u nás dokonce byla policie a vyšetřovala, jestli šlo o přirozené úmrtí. Ale já si to fakt nepamatuju, asi jsem to nějak vytěsnila.
Pár týdnů jsem bydlela u dcery. Dny, kdy jsem se musela do našeho bytu vrátit, byly nejhorší v mém životě. Pořád jsem ho tam viděla. To jsem si měla lehnout do postele, ve které umřel? Začala jsem spát na pohovce v obývacím pokoji. Spím tam dodnes. Do ložnice chodím minimálně.
Nejhorší bylo, že jsem měla zlost. Já jsem začala k lidem cítit nenávist. Hlavou mi pořád šla věta: Proč mi to udělal? Kašlal na sebe, nechodil k lékařům, kouřil, rád si dal večer pár sklenek vína. Tolikrát jsem ho prosila, aby přestal kouřit. Kašlal na mě. A teď mě nechal na všechno samotnou. Byly večery, kdy jsem třískala pěstmi do postele a řvala jsem: „Co jsem ti udělala, že jsi se mi tak pomstil?“
Nikdy by mě nenapadlo, kolik vyřizování kolem smrti je. Přišla jsem do banky, protože jsem věděla, že manžel měl ještě jeden účet kromě toho, který jsme měli společný. Odmítli mi tam k němu nejen přístup, ale odmítli mi i říct, kolik na něm je. Na účtu společném jsme přitom měli v té době jen okolo dvaceti tisíc, nějaké peníze prý byly v nějakém akciovém fondu. Nejenže jsem k němu neměla přístup, já ani pořádně nevěděla, co to je. O peníze se vždy staral Milan. On se staral o všechno. Já jsem ani nevěděla, jak se platí byt, inkaso. Vše řešil on. Neměla jsem heslo do jeho počítače. Když jsem na něm něco potřebovala najít nebo někomu poslat mail, Milan mi ho vždy zapnul a já si k němu jen sedla. On mi vždy oznámil: „přišel ti mail, pojď se podívat.“ Já ani nevěděla, jak se do své mailové schránky dostat, jak dát známým vědět, že zemřel.
Kamarádka mi říká, že jsem si žila jako v bavlnce. Že je to můj problém, že jsem si celý život nechávala pozici princezny, o kterou se stará muž. Ale já jsem normálně pracovala, byla jsem knihovnice. Starala jsem se o domácnost, o chatu. Milan se rád chlubil přátelům, jak máme doma hezky, jak má navařeno, uklizeno a ještě k tomu má reprezentativní ženu, jak rád říkával. Měla jsem s ním pěkný, bezstarostný život. Měli jsme jen jednu dceru, ta navíc byla velmi často u babičky. Jezdívali jsme k moři i za socialismu, Milan to vždy nějak zařídil. S odstupem času vím, že on prostě řídil můj život a mně to tak vyhovovalo.
Když Milan před osmi lety zemřel, bylo mi šedesát jedna let. Stala se ze mě na několik let stará, zlá bába. Nepřeháním. Nejvíce to odnesli dcera a zeť. Byla jsem na ně zlá, potřebovala jsem tu frustraci ze ztráty muže nějak dostat ze sebe. Cítila jsem se ukřivděná. Pořád se mi hlavou honilo: „Proč jsi mi to udělal?“ nebo „Ty jsi mi to udělal schválně, už jsi mě měl dost.“
Ano, v podstatě jsem se chovala jako blázen.
Několik měsíců trvalo, než proběhlo dědické řízení a já měla přístup k našim penězům. Do té doby za mě spoustu věcí platila dcera, protože bych nevyšla. Ani nyní nevycházím, Milanovy peníze mi chybí, i když je štěstí, že bydlím ve vlastním a poplatky spojené s bydlením nejsou extrémně velké. Trvalo rok, než jsem mohla prodat naše auto. Než proběhlo dědické řízení, stálo na dvoře, chátralo, ale já ho nemohla prodat. Neřídím. Nač taky, řídil vždy Milan. Teď už nemám odvahu začít. Štve mě to, jsem odkázána na dceru a zetě, když potřebuju větší nákup nebo tak něco.
Začala jsem se stranit lidí. Měla jsem pocit, že si ženské vychutnávají, že jsem vdova. Dokonce jsem zaslechla, jak sousedka říká druhé: „no to jsem zvědavá, jak to zvládne, konečně uvidí, co je to život.“
Takže jsem za žádnou cenu nedala najevo smutek. Nikdy jsem před nikým nebrečela. Nikdy jsem o Milanově smrti s nikým nemluvila. Nedám nikdy najevo slabost. Strašně moc jsem přibrala. Ty nervy léčím tak, že si na večer nakoupím spoustu jídla, koukám na televizi a žeru. Jinak se to nazvat nedá. Je to už osm let, ale vůbec nemám pocit, že jsem se vyrovnala se ztrátou Milana. Připravil mě o pěkné stáří, o příjemné poslední roky života.
Jsem přesvědčena, že kdyby se o sebe více staral, nekouřil a chodil k lékařům, mohli jsme si hezky žít. Dcera nemá ráda, když vedu takové řeči. Říká, že myslím pořád jen na sebe, že se lituju. No ano, lituju se. Protože mám pocit, že můj život skončil, když mi bylo jednašedesát. A budu ten pocit mít, i kdybych se dožila stovky.
