Alice aneb Opustíš-li mne...

Miliony a miliony životů, jejich osudů, ale jen k jedinému z nich mám nezadatelné právo se vyjádřit a tím je ten můj ♥

Pane Zelenko opak je pravdou. V článku jsou prvky autorčiny xenofobie k emigraci a k Němcům. Článek jasně ukazuje jak za pomoci vyvolávání citů a nostalgie lze vyjadřovat negativní postoje k jiným. Zde se to podařilo .Co je zarážejí ,že můj první příspěvek byl až v pořadí třicátý. První, který to četl trochu pozorněji a trochu kritickýma očima.

Paní Řezáčová autorka článku v předposledním odstavci jasně vyjadřuje obavu zda se dívčina nevrátila do Německa a nestala se z ní Němka. Z toho lze vyvodit, že poslední verš básně použila v jeho převráceném významu používaném k dehonestaci emigrace.

Pane anonymní Pepo, se svým konfrontačním a xenofobním vnímáním textu tady moc neuspějete. Tak, jak se prezentujete, nebylo by možné skoro vůbec používat citace. Empatie je pro vás zřejmě pojem zcela neznámý. Vaše poznámka je čistý exhibicionizmus.

Pane Pete, Viktor Dyk ve své básni Země mluví opravdu nepsal o emigraci, ano, tento verš se nevztahoval, když to zjednoduším, k opuštění směrem "ven", ale, "dovnitř", ale to neznamená, že by ho autorka nemohla ve své vzpomínce použít, tak jak jej použila ... To, že byl zneužíván, tak jak uvádíte, je třeba odsouzení hodné, ale co teď s tím? Báseň celou zrušit nebo naopak pořád připomínat, jak byly poslední dva řádky před desetiletími překrouceny? Paní Pivcová napsala pěkný příběh ze svého kantorského života a veršům z básně dala jiný rozměr ... Aspoň tak to vidím já.

Krásný lidský příběh, třeba se opravdu ještě někdy s Alicí setkáš.

Každá mince má dvě strany a je velký rozdíl psát o řečeném, nebo o prožitém. Na začátku šedesátých let (snad každý ví, jaká to byla doba), byl mladý odborník vyslán na stáž do USA a manželka jela s ním. Ve státech se jim narodil syn. Netušíce, že přijde Pražské jaro, posléze vstup vojsk spojeneckých armád, tak svého syna, v JEHO rodné zemi, vychovávali. A přišel čas těžkého rozhodování. Nakonec se vrátili. O mnoho let později mi jeho maminka vyprávěla, jak těžké bylo synovo "vykořenění", jeho zvykání-si na naprosto odlišný životní styl v cizím prostředí a ještě s neznalostí "cizího" jazyka. Dnes v "nerodné" zemi, coby špičkový odborník ve svém oboru, zachraňuje lidské životy a společně s manželkou vychovává své čtyři děti v jejich rodné zemi. * Můj bratr, ve svých 31 letech MVDr., promovaný chemik, RNDr. CSc., s dvěma státnicemi z cizího jazyka, byl před víc jak 40ti lety z důvodu nepotřebnosti ve své vlasti, "odejit" do exilu. V USA v Texasu přednášel na universitě a později, až do odchodu do důchodu v sedmdesáti letech, překládal odbornou literaturu do celé řady jazyků. Nevím, proč mně by mělo vadit, že jeho dvě děti, v rodném španělském a úředním anglickém jazyce, neumí česky. Spíše to bude vadit jednomu z dětí až půjde studovat Anglo-americkou Vysokou Školu do Prahy.

Paní Řezáčová jestli někdo něco nepochopil tak jste to vy. Ano článek je o vzpomínkách. ale jeho spojení s básní V.Dyka kterou zneužívaly naše kolaborantské a totalitní režimy ho posouvá na úroveň proti emigrantské propagandy. Tomu se říká kouzlo nezamýšleného-autorka to určitě nechtěla. Ta báseň není o fyzickém opouštění hranic státu.

Pane Pepe, autorka popsala jeden případ se kterým se setkala, příběh své žačky, nechápu vaši "jedovatou slinu", navíc jste článek nepochopil ... U nás emigrovali lidé za Rakouska-Uherska, za první republiky kvůli krizi, před válkou, po válce, po r. 1948, po r. 1968 ... Vždy k tomu měli nějaký důvod, někdy odcházeli za lepším živobytím, jindy proto, aby si zachránili život. O tom ale ten článek není ... Je o vzpomínkách na domov, na dětství, o touze vrátit se ke kořenům ... Mnozí, kteří odešli, budete se asi divit, opravdu s láskou vzpomínají a někteří se, po ukončení pracovního života, vracejí.

Moc hezké, Zuzi. Prožíval jsem také podobnou situaci, když jsem prožíval sovětskou okupaci 1968 v Londýně a dlouho váhal, jestli se mám vrátit. Dokonce jsem složil úspěšně zkoušku na dokončení VŠ studia v Austrálii, kde mám příbuzné. Najednou jsem ale dostal zprávu, že mi v Česku umírá babička - a hned jsem vyrazil domů. Jenže jsem dorazil o 1 den pozdě, to jsou móc smutné vzpomínky.