Byla jsem trochu atypická učitelka a navíc jsem neučila celý svůj produktivní život. Mým oborem byla němčina, a to na jazykové škole. To byly ve skutečnosti odpolední nebo pro dospělé i večerní jazykové kurzy, jaké existují i dnes. O výuku němčiny byl v krajském městě velký zájem, i když víc než u dětí často ze strany jejich rodičů. Ale naše škola vycházela zájemcům vstříc, tím víc, že kurzy byly placené. Proto se učitelé vydávali za odpolední výukou i do škol okolních obcí..
Jezdila jsem asi dva roky jednou týdně vlakem do městečka, kde byla devítiletka. Tamní děti mě milovaly, protože jsem byla mladá dáma, přijíždějící z krajského města. Neměly tolik aktivit jako ve velkém městě, takže němčina pro ně byla odpoledním zpestřením. A byly výrazně hodnější než ty velkoměstské.
Jednou mi žáci po mém příchodu do třídy hned sdělili, že mají novou žákyni. V první lavici seděla dívenka s tmavými vlnitými vlasy, výrazně štíhlá a hodně křehká a plachá. Děti mi okamžitě prozradily, že se přistěhovala z Německa a neumí moc česky. K mému překvapení nebyla z NDR, ale ze Západního Německa. Mluvila sice jakžtakž česky, ale s výrazným německým akcentem umocněným hrdelním er. Jmenovala se Alice.
V té době jsem už měla zkušenosti s jednou trochu starší žákyní, která se narodila ve smíšeném manželství v NSR a po rozvodu rodičů přišla s matkou Češkou zpět do ČSSR. Ta si byla vědoma své němčiny a byla hodně sebevědomá. Alice byla narozdíl od ní velmi skromná a zakřiknutá. Když jsem s ní potřebovala vyřídit něco hodně rychle, přešla jsem do němčiny a ona měla radost, že se dobře domluvíme. Také děti ji začaly díky tomu trochu víc uznávat. Měla totiž jinak čtyřku z češtiny.
Alice mě chodila doprovázet k vlaku. Bylo před vánoci a zeptala jsem se, jestli si přeje nějaký dárek. Svou německou češtinou vyhrkla, že by chtěla bratříčka. Na mou námitku, a co sestřičku, hned oponovala, že chce jedině bratra. Tak jsem jí vysvětlovala, že příroda to pokaždé nezařídí podle přání. Já třeba bych chtěla černé vlasy a nemám je. Snad jsem ji trochu přesvědčila.
K její velké radosti však po několika měsících přibyl do rodiny chlapeček. To už jsem od vidění znala i rodiče. Tatínek byl statný a trochu hřmotný vousáč, zatímco maminka drobná, jemná jako Alice.
Jednou jsme se s dívčiným otcem potkali ve městě a zašli do cukrárny. Nedalo mi to a po delším hovoru jsem si dovolila se zeptat, proč přišli z Německa sem. Pán trochu sklopil hlavu a řekl: Víte, nám se tam hrozně stýskalo. A začal vyprávět...:
Měli jsme krátce po svatbě. Bylo léto 1968, najednou se smělo jet na Západ. Jeli jsme na svatební cestu do Západního Německa. Tam nás v srpnu zastihla zpráva o okupaci. Známí nám rozmlouvali návrat, že u nás bude zle. Manželka už byla těhotná, dostali jsme strach, jak to u nás dál bude. Tak jsme tam zůstali a narodila se Alice. Zpočátku nám známí dost pomohli. Neměli jsme se špatně, i když jsme neuměli skoro vůbec německy. Já jsem pracoval u benzínky. Jenže se nám čím dál víc stýskalo po domově. Nedokázali jsme ten stesk překonat. Nakonec jsme zažádali o návrat, i když bylo jasné, že to nebude zadarmo. Když jsme se vrátili, odseděl jsem si půl roku za nedovolené opuštění republiky. Pak jsem nastoupil na elektrárně. I když byl v Německu větší blahobyt, tady jsme doma a to je hlavní.
Rodina se za čas přestěhovala do krajského města, kde si koupili byt v takřka historickém domě v centru. Alice i tam ke mně chodila na němčinu. Tu ale začala postupně čím dál víc zapomínat. Už neměla ten původní výrazný přízvuk a vypadávala jí slovíčka. Byla z ní zkrátka česká holka.
Dívala jsem se na ni a říkala jsem si, že nechybělo mnoho a z rozhodnutí rodičů z ní byla Němka bez vztahu k naší zemi. Jak by se k tomu asi stavěla v dospělosti? Vím, bylo mnoho takových, odcházeli z různých důvodů a nemám právo je soudit. Vadilo mi však, že v řadě případů už jejich děti neuměly česky.
Pak jsem se odstěhovala do Prahy a Alici jsem už nikdy neviděla. Asi už jí bude tak padesát. Kdoví, zda se nakonec po otevření hranic přece jen nevydala tam, kde se narodila, tedy do Německa. Ale při vzpomínce na její rodiče, kteří se vrátili, tak nějak doufám, že spíš ne. Vybavuje se mi při tom verš z básně.Viktora Dyka Země mluví, kdy vlast říká Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.
I když je dnes jiná doba, můžeme cestovat a mladí se hodně seznamují s cizinci, tak vlast máme stejně jen jednu. A ta naše je opravdu krásná. Jsem ráda, že jsem i přes některé problémy neemigrovala.
