Alice aneb Opustíš-li mne...

Jsem moc ráda, že už není doba, kdy bylo potřeba takového rozhodování. Že dnes může ćlověk pracovat kdekoliv a může se kfykoliv i vrátit domů.

Krásný článek Zuzko. Sama jsem byla před rozhodnutím zůstat s manželem v Londýně a emigrovat, nebo se vrátit a rozvést. Zvolila jsem druhou variantu. Nemohla jsem si představit, že bych sice mohla cestovat po celém světě, ale nemohla domů za rodiči, byla jsem jedináček a bývala bych ublížila svému tátovi. S manželem jsem nemohla žít, opustila jsem ho už v Londýně.

Jen pro informaci, Alici jsem učila od 5. třídy, takže asi od roku 1979 nebo 1980. Z mé strany už nechci nic dodat.

To je stále dokola a tak jen zopakuji: "Miliony a miliony životů, jejich osudů, ale jen k jedinému z nich mám nezadatelné právo se vyjádřit a tím je ten můj ♥" a tuto možnost má každý. Dlouho jsem si myslela, že za můj "posraný" život může někdo jiný a podle toho jsem jednala. Dnes vím, že tomu tak nebylo a není. Proto se dál nechci patlat v minulosti, notabene v minulosti někoho jiného. Je tu nová doba a o to víc platí a platit bude stále s větší intenzitou, že jak si ustelu, tak lehnu. Z mé strany v této diskuzi končím a všem, včetně sebe, přeji jen samé hezké věci ♥

Dobrý den, nemám ve zvyku reagovat na diskutující, ale teď mi to nedá. Pro Danu D. a Jitku C. Každá máte pravdu. Každý žijeme svůj individuální jedinečný příběh a máme své zkušenosti. Osobně jsem již napsala na začátku diskuze, že můj bratr studoval chovatelství v NDR a pak pokračoval v NSR, kde zůstal a založil rodinu. Nebylo v tom žádné politikum. Přesto jsem po vystudování FAMU v roce 1978 nemohla pracovat v televizi ani ve filmu jako dramaturgyně. V každém dotazníku pro uchazeče o zaměstnání byla kolonka: Příbuzní žijící v zahraničí. A největším přečinem byl pobyt v tzv. Západním Německu. Můj bratr sice neměl s mou profesí vůbec nic společného, ale na kádrovém oddělení mi vždy řekli, že moje rodina je nepřátelská vůči socialistickému zřízení, a proto nemohu zastávat tak zodpovědnou funkci. Já jsem si své místo v životě a práci našla, ale znám mnoho takových, kteří byli kvůli blízkým v cizině těžce perzekvováni a svou profesi nemohli vykonávat.

To jo, Jitko, já znám příběh rodiny kamaráda emigranta do USA, jeho bratr vědec. Měl našlápnuto do vědeckého ústavu, ale v sedmdesátých letech se tam kvůli bratrově emigraci nedostal.. Nikdy mu to nezapomněl a nikdy už spolu nepromluvili..Kolega v práci ekonom vysokoškolák se znalostí jazyků nechtěl do strany a tak nemohl ani služební cestu ven. Jeho brácha byl lékař ve Vídni. Takových případů bylo víc. Já ke své práci taky knížku nepotřebovala.

Vyhoštěn není totéž co, být "odejit".

"Nevěřím tomu, že by odejitím na Západ nebyla zde dotčena rodina či sourozenci." Vše je o VLASTNÍ zkušenosti, nikoliv z doslechu. Jeden bratr je vyučený strojí zámečník - dělník, druhý je vyučený zedník - dělník, já vyučená pekařka celoživotní dělnice v různých oborech. Nevím, co by se nás mohlo dotknout. V životě se nám nestalo, že by se někdo, ohánějíc-se Rudou knížkou, hrnul na naše místa :-). To byla naše jediná existenční jistota.

Paní Jitko, každý jsme měli v rodině někoho , komu bývalý systém ublížil. Pamatuju si, když dědovi znárodnili dům, kde měl obchod a provozovnu, pamatuju z jeho vyprávění, jak byla celá rodina postižena kvůli tomu, že byl živnostník. O jeho minimálním důchodu ani nemluvě. Přesto nikoho nenapadlo odejít. A tak jsem byla vychovaná. Proto se mne dotkla vaše věta o poslušnosti . Kromě těch , kteří odejít museli z donucení, odešli ostatní ze své vlastní vůle. Jak jsem psala, náš strýc byl 6 let (původne dostal 10) v lágru v Jáchymově za účast v protistátní akci. Ani on nebyl vyhoštěn. STB ho sledovala ještě spoustu let do rehabilitace. Nevěřím tomu, že by odejitím na Západ nebyla zde dotčena rodina či sourozenci. V každém životopise se to muselo uvádět. Tím nechci vůbec zpochybňovat právo začít kariéru v zahraničí.

Omluva a oprava: Ne, Ano paní Jano, ale Ano paní Dano.