Hned na začátku tohoto roku jsem ve své hlavě začala spřádat plány výletu na sv. Hostýn. Dokonce jsem měla i nějakou vizi, jak by měl takový sv. Hostýn v zimě vypadat, aby stálo za to jej v tomto ročním období navštívit. Určitě by mělo být hodně sněhu, sněhem obalené by měly být stromy a potažmo celé lesy, které sv. Hostýn obklopují. A určitě třešinkou na dortu by bylo, kdyby slunce svítilo a byla modrá obloha. A mráz jsem si představovala tak okolo - 5 až -8°C. Dle předpovědi se takto moje vysněná vize měla udát v pondělí 18.ledna tohoto roku, jen s tím rozdílem, že mráz měl být dvojnásobně větší, než byl v mých představách. Kdo se chcete se mnou projít alespon takto virtuálně, jste zváni a snad se Vám virtuální toulání po sv. Hostýně bude alespon trošku líbit.
Skutečnost dost vysokého mrazu mě vůbec neodradila se na sv. Hostýn vydat. Své tělo jsem oblékla do několika vrstev oblečení a dokonce jsem si vzala i čepici a šálu. Tyto dvě věci si oblékám jen velmi vzácně. A asi tak do 11 hodin jsem je měla poctivě na hlavě a krku. Když už jsem pocitovala víc tepla než snesu, šly jak šála tak také čepice do batohu. Místa v něm bylo dost. Kromě peněz, dokladů, hygienických potřeb jako jsou kapesníky, dezinfekce, tam byl v terrmovce doma připravený horký čaj, který se určitě sešel.
Ráno jsem vstávala v 05:30 hodin, uvařila jsem si čaj, pustila PC, abych Vás pozdravila, a v 7 hodin vyšla na autobus do Holešova. Odsud jsem pak jela opět autobusem do Bystřice pod Hostýnem, abych si počkala na autobusový spoj jedoucí na sv. Hostýn. Spoj na Hostýn odjížděl v 08:45 a v 09:05 jsem byla na místě svého cíle. Hned po vystoupení z autobusu jsem se kochala tou krásnou zasněženou krajinou, nasadila na krk fotoaparát a pomalu ale jistě jsem začala zdolávat sněhem přikryté a ušlapané schody vedoucí k bazilice. Ještě štěstí, že jsem si vzala hole NW. Bez nich bych asi snad líbala každý schod a že jich tam je.....Cestou k bazilice jsem fotila a fotila zejména tu baziliku. Je nádherná, toto místo má na mě blahodárný vliv. Nejenže je zde krásné okolí, krásná příroda, ale zejména zde přicházím na jiné myšlenky a své starosti, případné bolesti a trápení tu celé odevzdávám do Božích rukou. Opravdu zde cítím také ochranu Panny Marie Svatohostýnské. Byla jsem tu několikrát, terény jsou zde různorodé, a přesto se mně tu nikdy nic nestalo. Když už jsem byla před dveřmi baziliky, tak je mým pravidlem, že se vydám vlevo od baziliky k cestě, která vede k větrné elektrárně a rozhledně. Ta je ale v zimním období zavřená, ale s tím se počítá. A tady po levé straně baziliky Nanebevzetí Panny Marie začíná také Křížová cesta podle plánů Dušana Jurkoviče, která byla stavebně zahájena v r.1904 až do r.1933. Než se však dojde k rozhledně, je na cestě také hřbitov, kde jsou pochováni členové Tovaryšstva Ježíšova, členové Matice Svatohostýnské a všech v Pánu zemřelých poutníků. Uprostřed tohoto hřbitova stojí na mohutném podstavci ze skalních balvanů vyrobený 6 metrů vysoký Myslbekův kříž. Na tomto hřbitově je dle dostupných informací 51 hrobů. Hřbitov byl vysvěcen v roce 1913. Jedná se o nejvýše položený hřbitov na Moravě. Od tohoto hřbitova k rozhledně to je už jen kousek. Když jsem k ní došla, tak odsud je vidět i bez toho, aniž bych musela stoupat po schodech ve věži krásně Bystřice pod Hostýnem a část Chvalčova, kde budeme bydlet. Za krásného jasného počasí je odsud, ale už z věže vidět spoustu dalších míst, třeba i hrad Helfštýn, rozhledna na Kelčském Javorníku. Dá se zde také dohlédnout i na podbeskydské pahorkatiny, vsetínské a vizovické vrchy, vrcholky Chřibů nebo také hřebeny Drahanské vrchoviny. Dosud k rozhledně jsem šla do kopce, od rozhledny nějaký úsek z kopce a míjela další zastavení Křížové cesty. Přitom jsem opět fotila a kochala se tou zimní krásou zasněžených kopců, kopečků, sněhem obalených stromů. A při mém vnímání přírody najednou zaslechnu, že nad hlavou někde ptačí dřevorubec se věnuje své práci. Nedá mně to, zastavím a sleduji, odkud se nese hlas. Najednou spadne kousek kůry na zem, mihne se něco na kmenu jednoho stromu a .......Už jej vidím, toho dělníka ve své kráse. Opatrně lapám po fotoaparátu a snažím se zaměřit správně, abych jej zachytila co nejlépe. Neustále se ale posunuje nahoru a přelétá z větve na větev. Nakonec se ale vrací na kmen stromu, a tam jsem jej nakonec i vyfotila. Když je zvěčněný, tak pokračuji ve svém putování a je přede mnou zase kopec k bazilice. Pomalu jej zdolávám, nikam nespěchám, chvílemi odpočívám a přitom vnímám okolí přírody, které mě obklopuje. Po pár minutách stojím zase před bazilikou a co nevidím. U ní stojí policejní auto. No jo, to asi přijeli zkontrolovat policisté, jak se dodržují vládní nařízení, zda stánky nejsou v provozu apod. Byl jen jeden, s jídlem. Já sama jsem si tu zakoupila na zahnání hladu 2 chlebíčky a zapila svým horkým čajem. A byla jsem spokojená. Manželovi jsem tu koupila turecký med, nebot jej má moc rád. A já zase jeho :-).
Po tomto rychlém jídle jsem pomalu začala scházet dolů - po ušlapaném sněhu na schodech. Možná i šnek leze rychleji, než jsem šla já. Ale hlavní bylo nespadnout a nezlomit si nějakou končetinu. a tak pomalu ale jistě jsem se vydala až dolů k vodní kapli. Zde stojí cestou dost velká socha Pána Ježíše a jeho pohled je zaměřený na to schodiště. Když jsem jej míjela, sochu jsem vyfotila a tak nějak jsem vnímala jeho radu, jako by mně říkal "jdi opatrně, klouže to". Cestou jsem potkala zcela mně neznámé lidi, vzájemně jsme se pozdravili a paní ve středních letech se se mnou zastavila, aby mně sdělila, že ty NW hole by ted potřebovala také. Ano, ty hole byly velmi užitečné, nebot nevím, nevím, zda bych bez nich někam došla. U vodní kaple jsem se zastavila, jako věřící pomodlila k Panně Marii, která v této kapli má sochu, přidala i prosbu aby nás v rodině, všechny přátele a také všechny Íčkaře ochránila před Covid nemocí a vydala se pak zpět po schodech nahoru, ale už ne k bazilice, ale na zastávku autobusu. Na sv. Hostýně po mně z výletu ale přece jen něco zůstalo a tím jsou 4 kamínky. Jeden z nich už byl nalezený, jak psala jedna paní ve skupině KAMÍNKY na FB, a další na své nalezení možná teprve čekají. Nebýt tolika sněhu, určitě bych těch kamínků položila více, ale sníh byl téměř všude....v každé skulince.
Domů jsem z tohoto výletu odjížděla velmi spokojená, počasí, ač mrazivé, tak bylo velmi příjemné - bez větru a se svítícím sluníčkem. Pod nohama to krásně křupalo, sníh krásně jiskřil. Pokud takto bude některý den i v únoru, vydám se zase, opravdu to stálo za to.
