Chodívala jsem na různé srazy s bývalými spolužáky, nebo se žáky, které jsem učila internet nebo tady s milými vrstevnicemi z íčka. Nebo jsem se s oblibou jen tak bezcílně toulala Prahou, případně se dívala, jaká nová móda přišla do prodejen C+A nebo jaká nová móda bot se připravuje. Dnes je situace opravdu jiná. Jediné cesty, kam chodím, jsou ven se psem, někdy do obchodu, nebo s odpadky.
Je těžké v takovémto výběru cest zachovat si důstojnost dámy a podle toho také vypadat. Jediné, co si urputně zachovávám, je ranní líčení. Už jako holčička jsem se hrozně těšila, až vyjdu školu a budu moct začít s “malováním”. Někdy jsem tajně zkoušela maminčinu rtěnku, jedinou věc, kterou vlastnila. Hned jak jsem opustila lavice, začala jsem se rozhlížet po různých kosmetických pomůckách. Moc se jich ale v té době nevyrábělo. Začala jsem s přibarvováním obočí a řas, no jo, ale čím? Když maminka viděla, že jsem si k tomu vybrala vypálené sirky, dovolila mi koupit Mascaro na řasy. To byla krabička, ve které po otevření bylo zrcátko, tuhá pasta v obdélníčku a malý kartáček k nanášení. Tuhá pasta ale vyžadovala trochu tekutiny, a kde ji vzít? My jsme si ale poradily. Každá malinko na pastu plivla. Ano, plivla. Pak se kartáčkem pasta trochu rozetřela a nanesla na řasy. Dělaly jsme to tak všechny. Pak ještě nějaká rtěnka a bylo hotovo. O nějakých dalších přípravcích jsme si mohly nechat jen zdát.
Dnes už dávno tyto problémy zmizely, spíš mám problém, co ze široké nabídky přípravků zvolit. Ale kam se zase líčit? Nechci se zařadit mezi ženy, které už dávno rezignovaly na svůj vzhled a pro své potřeby znají jen hřeben. Proto se každé ráno líčím i pro ty cesty se psem, nebo s odpadky. Přece jen se pak lépe podívám do zrcadla.
Nejinak je to s oblékáním. Mohu říct, že mám opravdu velký výběr oděvů. Ráda jsem si vybírala šaty, nebo komplety a uvažovala, co k tomu za bižuterii, které mám také opravdu hodně, co za boty, a pak ještě vybrat kabelku, která by se odstíny hodila k oblečení. Hodně lituji, že jsem podobný výběr neměla jako mladá. Mívala jsem jen dvoje šaty, jedny boty a kabát a v ekonomické škole, kam jsem chodila, jsem si někdy připadala opravdu trapně. Tak zpátky k dnešnímu dni. Dnešní výběr se scvrkl na legíny, nebo kalhoty a trička. Nevím, jak vy, ale já mám asi nějaké prokletí. Obléknu si čisté tričko a zůstane jen do té doby, než se vrátím se psem z venku. Držím ho v náručí a jdu mu umýt tlapky, jenže ouha! Nejednou mi při tom otiskne vlhkou tlapku na čisté tričko. Jindy i při sebelepším stolování vystříkne kapka, nebo něco ukápne na mé vnady. Když stolování proběhne bez úhony, považuji to za vítězství. Už se ani nedivím. Mám pak hodně prádla!
I když je tedy dnes omezený pohyb a cesty kamkoliv, když se obléknu do stále opakujícího se obleku, vybírám si ráno alespoň náušnice. Také v tom mám velký výběr. Jsou tu nejen zlaté, ale spousty různých bižuterních kreací s kameny i bez nich. Mám tak alespoň lepší pocit, že jsem si mohla vybrat.
V této méně zajímavé době jsem se ale dostala k různým činnostem, na které jsem nikdy neměla moc čas. Probírám nejen oblečení, boty, ale také různé zásuvky, ve kterých jsou uloženy různé staré poklady, které pak skončí v popelnici. Některé ale ne. Jako např. propouštěcí list mého pradědečka z vojny z r. 1864, který je psaný švabachem. To se pak nestačím divit! Nebo pár pohledů z doby manželství mých rodičů. Propadnu se tak do dávných vzpomínek uplynulých časů.
Teď ale končím se vzpomínkami a jdu vykonat jednu z povinností, které patří nyní k jediným rozptýlením dne. Procházku se psem!