Příběh vdovy Šárky (75): Na úřadech jsem si připadala jako otravný hmyz
Ilustrační foto: ingimage.com

Příběh vdovy Šárky (75): Na úřadech jsem si připadala jako otravný hmyz

22. 1. 2021

Manžel zemřel, když byl na horách s kamarády. Měl dobrou kondici, po horách chodil rád. Když mi jeho přítel volal, co se stalo, myslela jsem, že si dělá legraci.

Jenže tak pitomou legraci by si nedělal. Petr prostě zemřel, v noci, ve spánku, na horské chatě. Večer předtím prý kamarádům říkal, že se necítí dobře, že si jde lehnout. Nevečeřel, nedal si s nimi panáka, šel spát.

Chtěla jsem zjistit, co přesně se stalo. Volala jsem do nemocnice, ze které byl lékař, který přijel na místo. Vypátrala jsem ho, ale řekl, že mi nemůže podat informace. Vyžádala jsem si pitevní zprávu, ale řekli, že mi ji zatím dát nesmějí, že mám počkat.  A že si to můžu zjistit na zdravotní pojišťovně nebo si prý informace má vyžádat praktický lékař.

Jenže já nevěděla, ke komu Petr chodil. Obávám se, že u lékaře nebyl řadu let.  Jela jsem na pojišťovnu, předložila tam Petrovu kartičku, vše jim vysvětlila. Řekli, že mi jméno lékaře, ke kterému Petr chodil, sdělit nemohou, že jde o ochranu osobních údajů. Byla jsem jako posedlá, chtěla jsem zjistit, proč přesně umřel. S odstupem mi dochází, že to bylo v podstatě jedno, prostě už nebyl a já měla před sebou spoustu důležitých věcí k vyřizování. Jenže já se upjala na to jediné, možná jsem tím chtěla vše ostatní odsunout. Nakonec pomohli Petrovi kamarádi, dokonce se jim přes známého lékaře podařilo vypátrat, že šlo o mrtvici.

První týdny jsem běhala z úřadu do úřadu a pořád jsem chtěla něco vyřizovat. Mít všechno to úřadování, které smrt blízkého člověka přináší, co nejrychleji za sebou. Jenže bizarních situací přibývalo. Petrovi chodila doporučená pošta. To už jsem měla jeho úmrtní list. Šla jsem s ním i jeho občankou na poštu. Přesto mi dopisy odmítali vydat. Prosila jsem, ať mi aspoň řeknou, kdo dopisy posílá. Pošťačka mi pak pošeptala, že to je z pojišťovny. Měla jsem strach, zda je vše v pořádku, tak jsem znovu na pojišťovnu jela. Řekli mi tam, že mi nemohou sdělit, zda a co manželovi píší.

Ty absurdity, nekonečný boj s úřady, neustálé odmítání a zbytečné cesty  mě tak vyčerpaly, že jsem se na všechno vykašlala. Přestala jsem věci vyřizovat. Začala jsem dělat mrtvého brouka. Seděla jsem doma, pak jsem i přestala zvedat telefon.  Přijela sestra a vynadala mi, že mám schránku plnou pošty, že tam může být něco důležitého. Začalo mi to být jedno. Ztratila jsem sílu. Prostě jsem se s odstupem času zhroutila.

Obvodní lékařka mě poslala k psychiatrovi. Kdyby mi někdo dříve řekl, že si nechám předepsat antidepresiva, vysmála bych se mu. Brala jsem je tři roky. Díky nim jsem byla schopná zase fungovat, věci vyřizovat. Výhoda byla v tom, že Petrovi přátelé se na mě nevykašlali. Někteří z nich už zemřeli, ale s některými jsem stále v kontaktu.

Děti nemám, jen sestru a její rodinu. Snažím se žít aktivně, mám pejska, jezdím s ním na výlety. Ale nikdy nezapomenu na to, jak někteří lidé na úřadech dovedou být bezcitní, neochotní, jak se nejsou schopni vcítit do zoufalství ženy, která ztratila muže a musí přitom vyřizovat spoustu věcí. Možná za to nemohou, třeba je tak nastavený celý systém. Ale připadala jsem si jako otravný, nepotřebný hmyz.

Šárka, bývalá učitelka, (psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz ve věku 75 let, deset let po smrti manžela)

ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marcela Kapounová
Jestli je článek trochu vymyšlen netuším. Ovšem jestli se to stalo po 25.květnu 2018, moc bych se nedivila že mohla být realita přesně taková jak je napsáno. Protože půl roku před oním květnem nebyl den, aby všechny weby, informační portály a denní tisk neupozorňovaly na GDPR který nás čeká. Všichni na úřadech či jinde ve strachu aby se něco neprozradilo a nebyl postih. Pár paradoxů jsem od té doby zažila, tedy se vůbec nedivím.
Marta Badalcová
Neměla jsem na úřadech sebemenší problem,vyřizeno vše a během chvilky,i vdovský důchod,samozřejmě jsem měla veškeré doklady s sebou,příběh mi připadá vymyšlený
Jitka Matoušková
Jitka, Také jsem v 74letech ovdověla,ale všude na úřadech jsem se setkala s účastí a ochotou.Je nutné si uvědomit, že platí nějaké předpisy a nevyžadovat zbytečně informace u pracovníků kteří je ani neví.Duvod úmrtí je vypsán hned lékařem,který konstatoval smrt.Na pohřební službě mi dali okamžitě soupis všech nutných úkonů a zařídili i odevzdání prukazu pojišťovny a Op.Manzel zemřel také náhle bez jakýchkoliv projevu nemoci.Zastava srdce.Co je platné zjišťovat víc,musí se s tím naučit žít.
Miroslava Fišerová
Pokud byl ten příspěvek pravdivý, ale já si myslím, že byl trochu nadsazený, tak mohla být paní nejistá, neinformovaná, možná taky útočná. Nevědět, kam chodí manžel k lékaři, to mi nesedí. My chodíme společně. Že by jí nechtěli říct, na co manžel umřel? Když umřel můj tatínek, řekli mi, že si mám požádat o pitvu. Paní, která mi měla vydat tiskopis, byla sice poněkud, jak bych to řekla?, nevrlá, ale jen do chvíle, kdy jsem jí řekla, že si opravdu nechci ztěžovat. Chci jen vědět, na co tatínek vlastně tak rychle umřel. Problém přišel, když jsem dostala pitevní zprávu. Pro normálního člověka je to naprosto nesrozumitelné. Naštěstí nás napadlo, zajít za známým lékařem, ale bylo by možné jít za kterýmkoliv lékařem, a požádat ho, aby nám to přeložil. A bylo po problému. Chápu ale, že paní v 75 letech byla nešťastná. Tím víc, jestli předtím všechno vyřizoval manžel. Divím se ale, že její sestra se zmohla jenom na vynadání a nepomohla jí. Někdy stačí dotyčného jenom přistrčit, nasměrovat a hned je to lepší.
Alena Gebauerová
Já v tom teda problém nevidím. jednají podle zákonů a všemu mohla paní předejít bez problémů. Když zemřel manžel, bylo mi jasné, že musím všude všechno oznámit, např. převést na sebe pojistky, energie, nájemné, zajít na Správu soc. zabezpečení. U mně to bylo ještě daleko těžší, chalupa, auto, já bez řidičáku, nemohla jsem ani převést nejnutnější věci, a taky bylo jasné, že musím počkat na notáře. A největší problémy si zadělávají manželky, kdy nemají společný účet nebo každý svůj, pak se mohou dost do problémů. Samozřejmě bylo vše těžké, ale musela jsem se zvednout, jít dál a nečekat, že někdo něco udělá za mne.
Lenka Kočandrlová
Řekla bych,že je to vždy v lidech,na obou stranách...Já jsem vyřizovala hodně po všelijakých úřadech,nepamatuji se na nějakou extra byrokracii.Doteď jsem si myslela,že na úmrtním listu je napsána příčina smrti - diagnóza číslem.Tak jsem to viděla na několika ú.l.,že by to bylo dnes jinak a tajné??? To,že pošta nedá pozůstalému dopis,který přišel na adresu zemřelého,je dost známo.Já ale např. platila místo zemřelé mámy pojistku na chalupu,nenapadlo mě,že si musím udělat jinou na sebe,ale v pojišťovně byli ochotní a přeplacené peníze mi vrátili.
Dana Novotná
Věra Halátová. To co bylo před X lety, není dnes pravda. Naprosto souhlasím s paní Šárkou. Před 7 lety mi zůstal syn ve Švýcarsku, a myslela jsem, že ho vůbec nedostanu domů. V rakouské pojišťovně, kde byl pojištěn chtěli potvrzení o trvalém pobytu, ale bohužel na ohlašověně pobytu mi to nemohli dát,protože by to bylo porušení osobní svobody. Musí si přijít sám. A co mám dělat mi paní úřednice neřekla, nevěděla. Zavolala paní vedoucí, ta to zjistila a podržte se. "Napište na ministersto zahraničí, na ministerstvo vnitra a ti to postoupí pražskému interpolu, ti pošlou na místní policii a potom vám to může napsat náš úřad." Tak nějak to bylo. Toto jsem vyslechla v telefonu na policii, kde jsem také něco vyřizovala a světe div se vedoucí (náčelník) mi napsal kus papíru dal tam razítko a bylo vymalováno. Za týden jsem měla syna doma. Naše úřady jeden velký HNUS.
Věra Halátová
Promiňte, ale ta paní plácá nesmysly. Nedoručené dopisy pošta vrací odesílateli. Diagnóza smrti je uvedena na dokumentu, který vystavuje lékař, který ohledal mrtvého anebo po provedené pitvě. Nevím, proč by úřednice na městě, kam odevzdávám např. ŘP zemřelého, měla začít se mnou plakat. Ta paní Šárka nevěděla, u kterého praktického lékaře byl manžel v evidenci? Kdo ho ošetřoval? Starší člověk a nechodil k lékaři na prohlídky? Běžná, rozumná a inteligentní žena dokáže všechno zařídit. Ano, manžel zemřel, je potřeba se s tím vyrovnat, život jde dál. Nejsme ve staré Indii, abychom se nechali spolu s ním upálit. Žena, která se s úmrtím manžela vyrovnala, vše potřebné zařídila, tak nebude nikam vypisovat své "hrozné" zážitky. A nemluvím z cesty, bez zkušenosti - můj muž zemřel, když mně bylo 43 roků, mladší syn měl 7 let a starší 15. V současné době vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj příručku, která popisuje, co všechno a jak a kde se musí nebo může udělat při úmrtí blízkého člověka.
Marie Ženatová
Už to bude letos 19 let, co jsem se stala ve svých 56 letech vdovou. Manžel byl dlouho nemocen - měl leukémii a po transplantaci kostní dřeně ve svých 59 letech žil jen pouhých 50 dní... Ale nikdy a nikde jsem se nesetkala s neochotou - tak jak to píše paní Hana P. nebo Daniela Ř. Už hned ve Fakultní nemocnici v Brně se mne ujala psycholožka, která mi podrobně vylíčila manželův zdravotní stav než jsem si ho převezla domů a radila co mám dělat, tak jako jeho ošetřující lékař z Brna mi radil telefonem na dálku ve způsobu jeho dalšího ošetřování - manžel chtěl dožít zbytek života doma a to jsem mu umožnila i když to bylo pro mne vyčerpávající - dospělé děti už žijící v manželství mi také dost pomáhaly. Když manžel zemřel, tak mi známá paní ihned poradila, abych si rychle vyzvedla dostatek peněz z účtu, který jsme měli společný - abych měla na všechny výdaje kolem pohřbu /byly dost vysoké/ - protože bude náš společný účet velmi brzy zablokován. I na ČSSZ, dodavatelích energie, u notářky jsem se setkala naopak s velkým pochopením a i ohleduplností - všechno mi vysvětlili abych učinila ta nejsprávnější rozhodnutí - aby to bylo pro mne i děti nejvýhodnější. Ovšem i já sama jsem se musela s novou situací vyrovnat, ale Bohudík jsem měla dost práce, kdy jsem musela chodit mezi lidi a tím se tak moc neuzavírat v samotě a smutku. Po pravdě musím ale přiznat, že uzavřít se v samotě a smutku by bylo pro mne tím tehdy asi nejlepším řešením - ovšem měla jsem děti, vnoučata a po zaplacení všech výdajů mi téměř nic nezbylo. Takže mít nějakou práci a shánět si i další bylo pro mne velikou nutností a tím i další motivací k životu...
Hana Polednová
Stala jsem se též vdovou jako paní Šárka. Ani v jednom případě jsem se nesetkala s neochotou, spíše se mi všude snažili poradit a pomoci. Jak v nemocnici, tak na úřadech. Naprosto souhlasím s tím co popisuje paní Daniela Ř. Proto nechápu ten nekonečný boj s úřady a neustále odmítání. Během života jsme s manželem řešili všechno společně a měli jsme přehled jeden o druhém. Samozřejmě jsem se i já z toho musela dlouho vzpamatovávat a smířit se se skutečností, že už na všechno budu sama.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.