Vnouče u nás nepapá. Častá starost prarodičů, která způsobuje neshody
Ilustrační foto: ingimage.com

Vnouče u nás nepapá. Častá starost prarodičů, která způsobuje neshody

6. 2. 2021

Chléb nakrájený na tenké proužky. V mandarince nesmí být pecka. Škraloup na kakau je fuj. Na talíři nesmí být nic, co je zelené. Dětské požadavky a představy o jídle jsou úsměvné, zábavné i otravné. Nejhorší je, když dítě u babičky či dědečka prohlásí: tohle nejím.

„Maminka mi dělá srdíčka,“ prohlásila při nedávné návštěvě babičky pětiletá Terezka.
„Jaká srdíčka?“
„No srdíčka. Jím jenom srdíčka.“

Následoval telefonát babičky snaše.

„Ona vyžaduje nějaká srdíčka. To jsou nějaké sušenky?“
„Ne, já jí vykrajuju srdíčka z tvrdého sýra, je to jediná šance, jak do ní dostat aspoň sýr. Nepije mléko, nechce máslo, nechce sýry, tak jsem ji nalákala na ta srdíčka.“
„Ale já nemám formičky na vykrajování srdíček.“
„Tak to ten sýr nesní. Nenuť jí ho. Zasekne se a nebude jíst celý den vůbec nic.“
„Něco jíst přece musí.“
„Hlavně ji do ničeho nenuť. Až vyhládne, řekne si. Pak jí uvař pár těstovin s kečupem. Ale musí to být kečup, nesmí to být rajčata z plechovky, ty nevezme do pusy.“

Babička si pomyslela, ať jdou s těmi cavyky do háje, ale splnila pokyny. Terezka vyhladověla a pak s otráveným výrazem začala jíst malou porci špaget s kečupem. Do čehož vstoupil děda se slovy. „Proč jí neuvaříš něco pořádného? Proč jíš tak hnusné věci?“

Terezka: „To je hnusné? Tak já to nechci. Já chci srdíčka.“

Snad každý si vybaví nějaké jídlo, které mu v dětství připadalo odporné. Každý zná něco, co odmítal jíst. Někomu ten postoj  vydrží celý život, někdo se tomu později směje a nechápe, co měl proti špenátu nebo rajčatům. Ovšem faktem je, že současný kult dítětě pronikl i do způsobu jejich stravování. Zatímco dříve v mnoha rodinách táta zavelel, že kdo nedojí, neodejde od stolu, nyní mají mnohé děti možnost se samy rozhodovat co budou jíst a co ne. Někdo to považuje za správné, někdo za rozmazlenost. Potíž nastává, když takové dítě zvyklé se samo rozhodovat navštíví prarodiče, kteří na rozhodování v pěti letech nebyli zvyklí. Ovšem odborníci na stravování upozorňují, že děti opravdu mají jiné chutě než dospělí.

„Rodiče, ovšem především prarodiče by rádi dali dětem nějaké pevnější normy co se stolování a jídla vůbec týká, ale obvykle se dnes věcem nechává volný průběh a někdy jsou všichni spíše rádi, že dítě vůbec něco sní. Ve srovnání s minulostí je velký výběr potravin, pokročily poznatky o nich, mnoho rodičů se o cenné látky v potravinách a interakci různých potravin i o jejich důležitost zajímá. To je nepochybně plus. Ale má to i zápory. Dítě by nemělo být absolutním arbitrem toho, co bude a nebude jíst. Rozhodující slovo by měl mít rodič,“ říká Jitka Rákosníková, autorka řady úspěšných kuchařek a novinářka zabývající se gastronomií.

V jedné rodině nedávno babička vnučce připravila rybí filé, protože dostala od dcery pokyn, že dítě má mít minimálně jednou týdně rybu. Babička týden sedmiletou vnučku hlídala a chodila jí vařit. Ovšem zjistila, že filé vnučka nejí. Dotyčná prohlásila, že jí pouze růžové ryby. „Jo, já ti zapomněla říct, že jí jen lososa,“ podotkla dcera. Babička na to: „Aď jdou s tou rozmazleností do háje. Není přece normální, aby si dítě diktovalo, že chce jíst jen lososa. Úplně jsem ztratila chuť jí něco chystat, vařit, pořád se ve všem šťourá.“

„Někdy jsou k vidění neuvěřitelné věci, kam jsou rodiče až ochotní zajít, aby dětská jídla vypadala a chutnala jako z pohádky. Je to jistě obdivuhodné, ale důležitější je, myslím, aby dítě jedlo zdravě a dobře a bylo poučené, že není jedno, co jí, než aby se vyžadovalo dojídání, nutila se jim jídla, která nemají rády nebo aby rodič trávil večery tvarováním domácího pečivo do podoby postaviček z dětského seriálu. Správná cesta povede asi někde středem,“ uvádí Jitka Rákosníková. Za dobrou cestu považuje snahu dítě do přípravy jídla zapojit. Zkusit udělat z přípravy oběda nebo večeře hru, zábavu. Právě k tomu mohou být babičky ty pravé, pokud se jim podaří rozvinout fantazii a zhýčkané dítko zaujmout.

„Můj syn tvrdil, že vnuk nejí nic pečeného. Nechtěl bábovku, vánočku, koláč, nic. Syn mi říkal, že mu rozhodně nic takového nemám dávat, že to navíc není zdravé. Jednou, když byl vnuk u nás, to mu bylo asi deset, jsem ho požádala, aby mi pomohl vánočku motat. Zírala jsem, jak zodpovědně se k tomu úkolu postavil. Vysvětlila jsem mu totiž, že jde o vánočku pro souseda, kterému umřela žena a je teď moc smutný. Vnuk to zřejmě vzal jako výzvu a pak se i staral, jak se vánočka povedla. Dokonce ji šel se mnou sousedovi i zanést. No a pak snědl z té naší téměř půlku. Syn tomu nevěřil a pravil, že to není dobré, že si tak může zvyknout na nezdravé jídlo. Já říkám, že svět se zbláznil, jestliže někdo řeší, že kluk o Vánocích jí vánočku,“ vypráví Jana z Prahy, která je nyní v penzi a přivydělává si na brigádě v pekárně.

Někdy se opravdu problém vyřeší tím, že se babičce či dědovi podaří vnouče prostě zaujmout, jinými slovy, tak trochu nad ním vyzrát. „Dítě odmítne třeba tvaroh, ale když mu nabídneme cottage sýr, ten mu chutná. Často hraje roli vzhled a konzistence potravin. Dítě třeba odmítne polévku, ve které jsou kousky zeleniny, ale když se rozmixují a nevidí je, polévka mu chutná. Nebo ho uchvátí červená či oranžová polévka,“ připomíná Jitka Rákosníková.

Každopádně se v mnoha rodinách odehrávají příběhy plné lstí, podivuhodných nápadů i bojů s jediným cílem: dostat do dítěte nějaké jídlo.  Zpravidla se pak historky časem v rodině stanou vítaným zpestřením rodinných sešlostí. Je to pak zábava, když děda jednou řekne dvacetiletému vnukovi: „Pamatuješ, jak jsme celé léto nesměli nikdo na chatě jíst nic zeleného, protože jsi vždycky začal brečet, když bylo něco zeleného na stole?“
„To je nesmysl.“
„Ne, to není nesmysl. Já si chodil na papriky tajně do kuchyně, když se sedělo na terase, protože jsi vždycky vyváděl, když byla na stole zelená paprika.“
„Dědo, neblázni, vždyť víš, že mám papriky rád, že je normálně jím. Tomu nevěřím, že jsem je někdy nejedl.“

A co vy? Máte nějakou zkušenost s tím, jak zhýčkanému vnoučeti podsunout potravu? Nějaké finty či zážitky týkající se situací, kdy si dítě diktuje, co sní a co ne?

gastronomie rodina vnoučata
Hodnocení:
(4.8 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Mária Lamoš
... když jsem svému tehdy dvouletému synovi naservírovala lžíci guláše, ukázal na talíř a radostně prohlásil "Ee"!
Věra Ježková
Škraloup na kakau jsem taky nepapala a nepapám dodnes. :-)
Daniela Řeřichová
Děkuji za užitečný článek, s jehož obsahem máme mnozí své vlastní zkušenosti a každý toto ožehavé téma řeší jinak. Když byla vnoučata u nás, tak jedla to, co jsem uvařila, samozřejmě jsem se snažila vyhovět jejich chutím. Ale neznám, že by si někdo poroučel co chce a co nechce. V mém okolí ale mnoho kamarádek řeší opravdu extrémní situace vyplývající často až z fanatického zkoumání potravin rodiči dětí, jejichž babičky se pak dostávají do stresové situace.
Vladislava Dejmková
Musím přiznat, že se také přizpůsobuji, když vařím pro vnoučata. Ale ne zas tak moc. Mají k jídlu dobrý vztah, s maminkou ho často připravují a jídla si váží. Občas udělám i něco, co neznají, ale nenutím je do toho. Například dřív nejedly tvarohové buchty, po čase jim zachutnaly. Vím, že nejsou až tak zdravé, ale jednou za uherský rok.
Růžena Kuželková
Líbí se mi názor p.Milane,já naštěstí žádné problémy s vnoučaty a jídlem jsem neměla a nemám.Nevím jak bych se zachovala,ale myslím si,že to mladí přehání.Já přece nebudu skákat jak si ten "cvrček" usmyslí.Doma ať kolem něj tancují,ale si zde a tady se poslouchá - šmitec!!
Hana Šimková
Tak tento článek mě úplně děsí- Ať jsou rozmazlenci rádi, že mají co jíst. Já bych jim neustupovala. Pokud by chvíli hladověly, přestaly by si vybírat.
Milan Pepo
Tak já nevím. Před víc jak padesáti lety to bylo asi jinak. Nejvíc mi chutnalo u babiček a tetiček i když samozřejmě máma vařila a vaří dobře a stejně se to, ale naučila u své mámy. Nakonec to bylo vždy tak, že třeba kmotřička dělala nezapomenutelnou cmundu, braboráky, podlesníky... já nevím jak se tomu kde u vás říká. Prostě bramborové placky. Takže mamka už na ně rezignovala a já se vždycky těšil ke kmotřičce, kdy prostě musely být.:-) U babi na Slovensku zase převládala maďarská kuchyně. Takže segedín, byl skutečně segedín. Dnes jeto úplně jinak. Dneska se jí to co je v televizní reklamě. Přiznám se... možná jsem už vážně staromódní, ale třeba kečup bych do sebe nedostal. On jej odmítal můj profesor francouzštiny, rodilý Francouz. Hamburgery se mi zase zprotivily při stáži u USArmy. No a jak dostat něco ,,normálního" do dnešních dětí? Já to dělal u synovců a pra- následovně. ,,Chceš rybí prsty s hranolkama?" Tady je máš. Já si udělám něco normálního i když to může být tedy exotika. ,,Srejdóo... co to je..." ,,No nic, dlabej si ty tvoje rybí prsty." ,,Strejdóoo... " ,,Jez si ty tvé prsty a dej mi pokoj. Tohle co jím já je strava rangerů. Nebo si v nějakém akčňáku viděl Arnolda jak se cpe rybími prsty? Já tedy ne." ,,Strejdo a mohl bych zkusit? " Pár dnů na to mi volá sestra. ,, No představ si, že malej si objednal houbovku. A nikdy do pusy houby nevzal. A ještě něco mlel, že se tím živí rangeři." :-) Takže se děti dají i tak zmanipulovat. No a druhá věc ... a zase to musíte nějak ,,zahrát", neexistuje jídlo u počítače, nebo televize. Jí se společně u společného stolu. A nebo... druhý synovec nechtěl máslo. Tak jsem sehrál takové divadýlko. Koupil jsem dvě plnotučné smetany. ( Byť na vesnici, tak už jí ,,přirozenou" neseženete), čekal jsem až uslyším nahoře šramot. Nalil jsem ty smetany do mixéru. Malý sešel dolů. ,,Strejdo, co děláš..." ,,No nic, máslo." Povídám tak napůl úst. Vykulil oči. ,,To se kupuje v Penáči a je hnusný." ,,To se možná kupuje v Penáči, ale u nás se dělá máslo jinak. Tady v mixéru jej protočíš tak deset minut až zhoustne. Pak jej vyndáš do plátýnka, já tedy čistého kapesníku, vymačkáš do hrníčku co zůstalo. Tomu se říká podmáslí. Tak třikrát to čistýma... podotýkám ČISTÝMA rukama prohněteš do bochánku a máš to. " ,,Strejdo můžu? Jé... podívej, já z toho vyhnětl medvěda." ,,No jo, fakt to vypadá jako medvěd. Tak počkej." Skočil jsem na zahradu pro křenový list. Položil na talíř a na něj jsme postavili toho ,,medvěda." Ukrajoval ,,medvěda" mazal na chleba a máslo, které by doma nevzal do pusy zmizelo během snídaně. Takže tak. To jsou mé zkušenosti. ;-)
Vlasta Ledlová
Mám čtyři vnuky a jen jeden z nich sní všechno co dostane na talíř. Druhý se rozhodl, že bude vegan, třetí má různé alergie a je celiak. A ten nejmenší je v jídle nejvíc vybíravý. Ale já to neřeším. Na to mají rodiče. Vařím a kupuji tedy jen to, co mají rádi a co mohou jíst. Jsem v klidu já, děti i jejich rodiče.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?