Prodlužující se lidský věk a tudíž i doba prožitá ve stáří s nemocemi odhaluje jeden velmi nepříjemný jev. Pokřivené vztahy mezi snachami a tchyněmi se stávají přímo kritické, když tchyně zestárnou. Snachy jsou postaveny do situací, kdy se tchyně, které jimi léta pohrdaly nebo je sekýrovaly, mění v zesláblé bytosti, které potřebují pomoc. Tchyně, které se léta těžce vyrovnávaly s tím, že si jejich milování synové vzali tak nemožné ženské, jsou najednou v situaci, kdy je pro ně nepředstavitelné, požádat ty nemožné ženské o pomoc.
Na tyto situace už před lety upozornila spisovatelka Simona Monyová ve své knížce Tchyně a uzený, podle které byl natočen i úspěšný televizní film. Zápletka? Tchyně je tak nespokojená s ženou, kterou si její syn vybral, až udělá vše pro to, aby jejich manželství rozvrátila. Povede se jí to, ale další žena, kterou synovi mimochodem sama dohodila, se ukáže být pořádná potvora. Zestárlou, nemocnou a životem zlomenou tchyni nakonec navštěvuje první snacha a na rozdíl od té druhé jí nabízí vlídné slovo, pomoc.
Jedná se o případy velmi složité, ale časté.
Šestapadesátiletá Monika si se svou tchyní nikdy neporozuměla, vyslechla si od ní hodně ošklivých slov, ale nyní ji několikrát do týdne navštěvuje, pečuje o ni. Tady je její vyprávění: „Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dostatečná partie. Manžel je lékař, já zdravotní sestra. Což je málo, měl si vzít paní doktorku. Toto tchyně několikrát výslovně řekla přede mnou, dokonce i před mými rodiči a před naší dcerou. Snažila jsem s k ní celý život chovat slušně, ale nikdy jsem ji neměla ráda a nejsem typ, který by to uměl předstírat. Ono by to bylo stejně jedno, ona se nikdy nezajímala o to, co si myslím, co cítím. Nedávno řekla, že musí uznat, že jsem dceru nevychovala špatně, že by to do mě neřekla. To byla asi největší pocta, jaká se mi od ní dostala. Manžel se tomu směje, zlehčuje to, říká, že to vidím moc černě. Chápu, je to jeho máma, já také k té mojí přistupuju jinak než k tchyni, od mámy mi kritika tolik nevadí. Jenže před rokem tchyně onemocněla. Už to není ta energická dáma, která řídí všechny kolem sebe. Špatně chodí, má spoustu zdravotních potíží, potřebuje zajišťovat nákupy, pomáhat s domácností. Jezdím k ní dvakrát do týdne. Uklízím jí v bytě, navařím jí dopředu, pomáhám jí s hygienou. Je to vyčerpávající, protože vedle toho normálně pracuju v zubní ordinaci a ještě jezdím pomáhat mému tatínkovi, který ovdověl a je dost nepraktický. Je toho na mě moc a rozhodně nemám pocit, že by to manžel, natož tchyně oceňovali. Nedávno mi řekla, že vypadám unavená a stará, že bych na sebe více měla dbát. Já myslela, že mě trefí šlak.“
Podobný příběh, i když z druhé strany, prožívá jednaosmdesátiletá Vlasta. Nezastírá, že si se snachou nikdy nerozuměla. Před časem si zlomila nohu a nemohla se pohybovat. Syn jí navrhl, že se má na pár týdnů nastěhovat do jeho domku. „Hned druhý den jsem slyšela, jak mu snacha řekla, cituji, že mi rozhodně zadek umývat nebude. Syn řekl, že to přece po ní nikdo nežádá, že tam budu jen krátce. Čímž vlastně potvrdil, že jsem jim byla na obtíž. Že to musejí nějak přežít a těší se, až vypadnu. Snacha se ke mně chovala odměřeně, bylo jasné, že vadím. Než abych o něco požádala, snažila jsem se doskákat do kuchyně po jedné noze. Upadla jsem a zlomeninu si ještě zhoršila. Strašně jsme se kvůli tomu všichni pohádali. Nakonec jsem skončila v léčebně dlouhodobě nemocných, ale bylo mi tam lépe, než u nich doma. Už jsem si zažádala o místo v domově seniorů, rozhodně nechci dopustit, abych byla bezmocná a odkázána na pomoc syna a snachy,“ vypráví.
Krizové situace obvykle odhalí kvalitu vztahů, ať už jde o vztahy partnerské, přátelské či rodinné. Právě u vztahů snach a tchyní to platí dvojnásob.
„Problém je tom, že lidé nechávají vztahy vadnout, nepracují na jejich zlepšení a to platí i ve vztahu tchyní a snach,“ řekl psycholog Pavel Rataj. „Je třeba zpracovat v sobě zahořklost, nepřipomínat si stále situace, kdy se žena cítila být tchyní zraněná, ponížená, nedoceněná. Tyto emoce k ničemu dobrému nevedou,“ míní.
Je však velmi těžké poskytovat lásku a péči někomu, kdo ji sám poskytovat nebyl schopen. Mnoho žen, které se do takové situace dostaly, tvrdí, že pečovat o vlastní zestárlé rodiče či prarodiče jim připadá přirozené a nezpůsobuje jim trápení, ovšem, když jde o tchyni, cítí to jinak. Ženy se tak často dostávají do obtížných situací, které často končí totálním vyčerpáním. „Pendluju mezi mámou a tchyní. Obě jsou ještě soběstačné, ale pomoc v domácnosti potřebují. Obě jsou vdovy, cítí se osamělé a chtějí si povídat. Když tam pár dnů nejsem, máma volá a má řeči typu: ‚Už jsem týden s nikým nemluvila. Uvařila jsem toho nějak víc, nechceš přijít? Kdybych tady ležela mrtvá, nikdo to neví.“ Vždy ji utěšuju, pak tam jedu, posedím s ní. Jenže totéž říká tchyně. Tam už jezdím spíše z povinnosti. Manželovi se tam jezdit nechce, vždy se na něco vymluví. Je mi jí líto, tak ji vždy navštívím a protrpím ty její řeči, které jsou pořád plné ironie a narážek. Nedávno jsem jí koupila zákusek a ona řekla, že je hnusný, ale že to chápe, protože do ní přece nechci investovat o deset korun navíc.“
Naopak se objevují i případy, kdy dlouholetý mizerný vztah tchyně a snachy právě přibývající roky zlepšily. Stává se, že obě znepřátelené dámy s přibývajícími léty zjistí, že život přináší tolik těžkých situací, že je zbytečné si ho komplikovat vlastními neshodami. Pokud k tomuto závěru dojdou obě a včas, měly by si otevřít láhev šampaňského a slavit. Mnohem více je totiž případů, kdy přibývající roky ostré hrany neobrousí, ale naopak.
