Jak ošálit toho, komu se nechce chodit
FOTO: Julie Vargová

Jak ošálit toho, komu se nechce chodit

30. 1. 2021

Před mnoha a mnoha lety nemuseli rodiče nutit své děti, aby volný čas trávily venku. S úsměvem vzpomínám, jak jsem s bratry přiběhla ze školy, tašky jsme hodili do nejbližšího rohu a podle ročního období se převlékli. V zimě jsme vzali lyže na ramena a i s představou, že si sjezdovku budeme muset ušlapat, spěchali na svah. Vraceli jsme se často potmě, zpocení od fyzické námahy, mokří od sněhu a rozdovádění z nespočetných tahanic, šťouchanic a drobných kratochvílí.

Každé odpoledne, každý volný den to venku hučelo jako v úle. Děti skotačily, hrály různé hry, stavěly si bunkry, v zimě v závějích sněhu vyhrabávaly tunely. Pohyb byl přirozenou aktivitou pro malé i velké. S batohy na zádech, s taškami přes rameno (říkali jsme jim chlebníky) jsme se cpali do dveří vagónu vlaku, abychom dojeli do cíle a pokračovali pěšky pět, deset i více kilometrů.

Nejen za mých školních let, ale i později bylo výjimkou, když dítě do školy přineslo potvrzení od lékaře, že musí být osvobozeno od tělocviku z části, nebo zcela. Dnes je tomu naopak, počet dětí, které lékařské potvrzení vlastní, stoupá. Na vině je jiný způsob života, ale také lenost, pohodlnost. A tak se slovo turistika stává téměř vulgárním vyjádřením. Ne pro všechny, tak strašné to zase není, přesto nezájem o tělesný pohyb dětí odborníci hodnotí jako alarmující.

Před patnácti lety jsem chtěla vést turistický kroužek. Nebrala jsem na vědomí trend dětí vysedávat raději u počítačů na úkor pohybu a v jedné organizaci zveřejnila nabídku. Špatný předpoklad, do turistického kroužku se přihlásilo jedno dítě, a to ještě na příkaz rodičů. Neodradilo mě to. Oslovila jsem kolegyni, daly jsme hlavy dohromady a další rok nabídly kroužek Poznáváme ČR. A zíraly jsme, s jakou lehkostí se kroužek naplnil. Děti sice naši lest prohlédly, nicméně celý rok vydržely a kartička s počtem ušlapaných kilometrů se každou sobotu zaplňovala. Koncem května už jsme obě měly plán, jak děti přelstít i další rok. K názvu kroužku jsme přidaly slovo – rozhledny. Zkrátím to, mohokrát s námi jezdili i rodiče, vyjížděli jsme i na tři dny a zbrázdili jsme celou Českou republiku. Do kartiček se nezapisovaly kilometry, ale počet schodů.Ty ušlapané kiláky se už pro děti staly samozřejmostí.

Pak do naší vlasti jako uragán vtrhl geocaching. (Pomocí souřadnic se hledají krabičky, které někdo někde ukryl.) Nikdo nás nemusel pobízet, bylo zřejmé, že další zpestření je na světě. Na našich výpravách dětem už vůbec nešlo o kilometry. Že za sobotní odpoledne jich ušli třeba 13, nikoho nevzrušovalo. Hlavně že bylo nalezeno co nejvíce krabiček, tedy kešek. Každý pedagog potvrdí, kolik poděkování a pochval za svůj pracovní život dostal od rodičů. Minimum. Já a moje kolegyně jsme díky sbíraly jako houby po dešti. Rodiče nám děkovali za to, že jsme jejich potomka dokázaly odtrhnout od počítače. A světe, div se, děti objevily i kouzlo procházek a pobytů v přírodě. Navštívili jsme místa, která bychom jinak minuli, ať už zajímavá zákoutí v Praze, nebo v mnoha městech Čech i Moravy, kešky jsme hledali i v Paříži, ale tam náš zájem odpoutávaly takové věci, jako Eifelovka, Louvre, Invalidovna, Trocadero, Vítězný oblouk. Vydali jsme se také do Drážďan, nebo do řecké Soluně. 

Když dnes sleduji různé reportáže z naší republiky, mnoho míst mi připomene naše lovení kešek, nebo návštěvu rozhledny. Díky dětem, jejich snadnému obalamucení, jsme si na své přišli i my, dospělí. Z členů našich kroužků jsou dnes dospělí lidé. Nedávno jsem nemohla v aplikaci geocachingu něco najít, tak jsem zavolala jednomu z nich o radu. Ochotně pomohl a upozornil mě, že mu už bylo dvacet a že na naše výlety rád vzpomíná. A víte, co mi řekl na závěr? Že nám děkuje za to, že jsme je ošálili, oblamutili, oblafli, oblbli. Prý objevil kouzlo turistiky a s přítelkyní a s batohy na zádech poznává další kouty nejen Čech, Moravy a Slezska. V ten moment jsem nelitovala námahy, kterou jsem s kolegyní vyvinuly, abychom děti dostaly na turistickou túru.

Kdyby naše snaha byla jako sněhová koule a nabalovala na sebe další a další milovníky turistiky a pohybu vůbec, náš dobrý pocit to jen umocní. A třeba i počty dětí osvobozených od tělesné výchou začnou klesat.

Můj příběh
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(4.8 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Nová
Vždy jsem chodila moc ráda , především po Moravě . Byla jsem i v některých evropských státech - hodně pěší . Teď už mi to tak nejde , ale snažím se , i s vnoučaty. Ta brblají , protože jsou zvyklá na auto , ale vždy si dáme nějaký zajímavý cíl s odměnou a je to v pohodě .
Zdenka Jírová
To bylo určitě nádherné, co jste udělala. Já měla chození v přírodě nebo po památkách vždy moc ráda. Teď jen mohu sledovat televizi, protože velmi špatně chodím. Alespoň jsem ráda, že jsem si vycházky užila dokud jsem mohla.
Danka Rotyková
Jako holka z venkova bych na chůzi v přírodě měla být zvyklá. Ale bylo to právě naopak. Když jsme utekli po škole ven, bylo to dobré. Ale jako rodina jsme toho moc nenachodili. Až se svým manželem jsem poznala příjemné procházky. Když jsem zůstala sama, začal mne syn brát na vycházky v Alpách. Tam jsem chození v přírodě propadla doslova. Škoda, že už tu krásu nemůžu manželovi ukázat.
Marie Faldynová
Mám tři děti a jen nejmladší syn s manželkou prohánějí děti po lese a na sněhu. Zatím vnoučatům stačím, takže je v pohybu podporuji.
Věra Halátová
Že se "někomu" nechce chodit? Tak k tomu v rodině není veden. Já jsem se svých děcek neptala: chceš, nechceš. Naplánovala jsem trasu, která měla 35 km, a vyrazili jsme. Mladší se u=rostřed trasy začal vztekat, že ho bolí nohy, že dál nepůjde. TaK jsme se vyzuli, opláchli nohy v potoce, a šlapali dál. Zajímavé, že když jsme vyšli kopec a byla tam zřícenina hradu, tak tam ožil a nohy ho vůbec nebolely. Můj vnuk není doma veden k pohybu - rodiče spolu nejsou, otec je mým synem a matka je z té líné rodiny. Když je u mne, tak ráno cvičení, studená sprcha, pak rychlá procházka, po obědě výšlap. A vidím, že doma se mu tak nikdo nevěnuje, protože nemá trénink.
Marta Novotná
Není nad dobrou motivaci a to se vám povedlo, moc pěkně napsáno.
Marie Novotná
Hezky vymyšlené a krásně napsané. Ano, malé děti se nechají ošálit. :-)
Anna Potůčková
Moc hezký článek a kéž by takových lidí s nápady bylo více. Jenže obávám se, že díky dnešní době bude těch peciválů u PC ještě více přibývat a narůstat.
Daniela Řeřichová
Moc vám fandím, není to jednoduché rozjet a udržet takovou aktivitu. Ale ta úžasná zpětná vazba je nejlepší poděkování. Děti budou na putování s vámi vzpomínat celý život.
Jana Hošková
Moc hezký článek ! :-))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.