Jenže, kňourání Britney mě ráno upozornilo, abych přestal myslet na mizerné počasí, oblékl se a vyrazil s ní konečně ven. Bohužel, moje chlupatá kamarádka se tvrdošíjně odmítá naučit chodit civilizovaně na záchod do naší koupelny.
Otevřel jsem raději rozespalé oči a posléze i okno. Překvapení bylo náramné. Vzpomněl jsem si na včerejší předpověď počasí. Zase se sekli, pomyslel jsem si. A pořádně. Husté sněžení pokrylo parkoviště s auty i stromy vysokou vrstvou sněhu. A sníh padá a padá.
Na dlouhé procházky však není ráno mnoho času. Mám chuť na svůj obvyklý ranní rituál. Tím je káva a počítač. No, asi bych neměl říkat ráno. Když se po nočním psaní a studiu probouzím v půl desáté, ráno zůstává již kdesi v minulosti. Místo toho, abych se však za to styděl, jsem rád, že jsem se vůbec probudil. Je to pozitivní fakt. Jen více takových pozitivních rán.
Přeskočím teď čas až do odpoledne. Spánek po obědě je příjemný. Jenže Britney stojí opět vedle pohovky a kňourá. Ta má své hodiny skutečně natažené přesně. Pohled z okna neříká nic nového. Jen to, že vrstva sněhu utěšeně narůstá. Ten pohled je pro mne natolik příjemně atraktivní, že si na odpolední venčení beru foťák. Íčko je nyní zaplavené krásnými zimními fotkami i články a já pořád nic. To musím napravit. Rád bych trochu zdokumentoval mimořádný úkaz této zvláštní litoměřické zimy. Co když se to už do jara nebude opakovat?
Britney je maximálně spokojená. Ryje čumákem ve sněhu a odmítá chodit spořádaně po cestě. Kdy se jí to zase povede, chodit bez vodítka a košíku! Všude je fůra sněhu, a tak nemá ani možnost případnou „lahůdku“ najít a sežrat.
Procházka byla příjemná, artrózu jsem nechal raději doma a těšil se spolu s Britney krásnou scenérií zimní přírody.
Pár fotek přikládám. Posuďte.
