Článek je volným pokračováním předcházejících příběhů s názvem Marta.
Po telefonátu se svou dcerou zůstala Marta jako opařená. Věděla, že to ve vztahu mezi Ladou a jejím manželem zaskřípalo, ale tak nějak předpokládala, že to pomine. V každém soužití se někdy objeví mráček, dokonce i pořádná bouřka, ale nakonec se většinou zase vyjasní. A jejich vzájemný vztah byl vždy hezký, téměř ukázkový. Zamilovali se do sebe, domluvili se na společném životě na venkově, postavili si dům, mají krásné a zdravé děti. Nikdy si na nic nestěžovali. Že by to byla často zmiňovaná krize v sedmém roce manželství? Či znuděnost a rozmrzelost z každodenního stereotypu? Vlastně ani její dcera jí neuměla říct, odkud vítr fouká. Možná to ani netušila. Třeba byla jen zaskočená řáděním covidu v rodině, přetažená z péče o všechny. Přestala si všímat. Přestala s manželem úplně komunikovat...
Vida, Petr nakoukl do ložnice. Už začal Martu hledat, když se dlouho nevracela do jídelny.
“Půjdeš ještě dolů?” zeptal se, ale hned viděl, že je to marné. Marta odmítavě zavrtěla hlavou.
“A můžu zůstat nebo mám vypadnout?”
“Zůstaň, prosím zůstaň.” řekla prosebně a dělala mu místo vedle sebe.
Petr se k ní naklonil a políbil ji na čelo. “Když máš tu zvláštní vrásku uprostřed čela, tuším, že řešíš nějaký problém.” okomentoval to. Natolik už ji znal.
“Mluvila jsem dlouho s Ladou a teď přemýšlím o tom, co jsem se dozvěděla. Nechci jí radit, to ani náhodou. Ale chtěla bych to pochopit. Můžu ti to povyprávět? Třeba by mi pomohl tvůj mužský pohled na věc...”
Petr se posadil vedle ní na postel. A Marta mu poctivě vylíčila, co se dozvěděla od dcery. Nepřekvapilo ji, že on celou situaci vyhodnotil jinak. To očekávala. Ale udivilo ji, co všechno z jejího vyprávění odvodil.
“Vzhledem k tomu, jak muži těžce snášejí i obyčejnou rýmičku, dal covid Milanovi určitě hodně zabrat. Přes dva týdny v nemocnici, několik dní na přístrojích. Co se mu tak mohlo honit hlavou? O čem hodiny a možná celé dny přemýšlel? Teda kromě toho, zda to přežije či ne. O nějaké náhodné ženské, kterou možná potkal a líbilo se mu, že se o něj zajímá? Nebo o té, se kterou má tři krásné, zdravé děti a prožil s ní poslední dekádu svého života? Vsadil bych na to, že rodina měla přednost. I když ta vlastní žena na něj v poslední době neměla skoro čas. Stále něco dělala a řešila, motala se kolem dětí a domácnosti. A s ním mluvila jen tehdy, když bylo potřeba něco udělat. A když se vrátil z nemocnice domů, jeho žena byla ještě ustaranější. A nemuselo ji napadnout, že kromě těla oslabeného nemocí může mít i psychické problémy. Nasvědčovala by tomu ta noční nespavost i to, že nesnáší hluk. I dlouhotrvající únava může být důsledkem psychických problémů. Možná chce na sebe upoutat pozornost, když vyžaduje důsledné zavírání dveří a další věci. Divné je i to, že se straní svých dětí a vlastně se izoluje od své rodiny. A že nespěchá do práce. O té přece vždycky mluvil s nadšením. A že ho vůbec nezajímá, z čeho budou žít. Třeba právě on potřebuje podat pomocnou ruku, aby se dostal z bludného kruhu.” Petr se odmlčel, nemluvila ani Marta. Vstřebávala jeho pohled na věc. Udivil ji, ale byl logický a rozumný. A vyplývalo z něj vlastně to samé, k čemu ona také dospěla. Lada by měla začít s Milanem komunikovat. Aby se dozvěděla, co se skutečně děje.
Petr hladil Martu schoulenou vedle sebe po vlasech. A byl rád, že její starostlivá vráska na čele zmizela. Nastala vhodná chvíle, aby jí konečně řekl to, kvůli čemu za ní původně přišel.
“Mám ti něco vyřídit od Lenky. Zítra prý bude vařit oběd sama. Na oběd přijde Martin, ten Liborův kamarád, co stále Lence nadbíhal a ona ho odháněla. Vypadá to, že už ho neodhání. Prý ji ukecal. Řekla, že potřebuje taky nějakou radost ze života, nejen ty horory v práci. A odpoledne prý půjdou společně se Sofií sáňkovat.”
Tahle informace Martu natolik zaujala, že se posadila. Nečekala, že by Lenka vzala toho milého mladého muže na milost. Vždyť neustále prohlašovala, že je to mladý zajíček, že to není nic pro ni. Že by změnila názor? Nebo je to jen nějaký nový rozmar? U ní to Marta neuměla odhadnout. Ale přála jí to. I kdyby to bylo jen povyražení v téhle divné covidové době. Navíc Sofinka Martina dobře zná, protože je to zároveň strýček její nejlepší kamarádky Hedviky.
V sobotu ráno se Marta kupodivu probudila až za světla. A za podivně jasného světla, protože venku přes noc napadla další vrstva zářivě bílého sněhu. Chvíli se kochala pohledem z okna na tu nádheru, kterou si za předchozí zimy moc neužila. A pak ji napadlo, že dnes nebude muset na běžky, protože Petrův kotník ještě není úplně v pořádku. Petr sice už skoro nepajdá, ale zatěžovat ho ještě nesmí. To se jí docela ulevilo. Ne, že by jí to běžkování až tak vadilo, ale dobrovolně to nevyhledávala. Dnes navíc nemusí vařit oběd, takže jí spadlo spousta volna do klína. Konečně má čas na to, aby si vychutnala ten film, jehož zhlédnutí už dlouho odkládala. A dorazila rozečtenou knížku. A taky promluvila s Ladou. Stejně na ni od včera prakticky pořád myslí. Nakonec ale stejně musela vzít běžky do ruky. Během dopoledne jí volal Libor, jestli by je nemohla půjčit Janě. Chtěli by si dnes místo běhání zaběžkovat, kolem řeky má být dokonce protažená stopa. A Jana běžky nemá, dokonce na nich ještě nikdy nestála. Ale chtěla by to zkusit. Číslo bot mají stejné, tak by to mohlo vyjít. Zastaví se asi ve dvě, Jana si je vyzkouší a hned odsud vyjedou.
Běžky zůstaly od Silvestra ležet v garáži. Marta je vyndala z vaku a i s hůlkami je opřela venku o zeď domu, aby byly na odpoledne připravené. I běžecké boty nakonec objevila, ale ty přemístila do tepla do předsíně. Dnes odpoledne tedy konečně Janu uvidí a možná budou mít možnost spolu i prohodit pár slov. Oba dorazili skutečně ve dvě, jak Libor slíbil. Ten si přinesl své běžky v ruce.
“Mami, to je Jana.” představil ji stroze. “Mohla by si vyzkoušet a případně na odpoledne půjčit ty tvoje běžky?” zeptal se.
“Samozřejmě, počítám s tím.” odpověděla Marta a na Janu se usmála. Ta vypadala trochu rozpačitě, ale Marta z ní měla příjemný dojem. Taková drobnější docela hezká dívka s tmavými delšími vlasy a s tmavýma velkýma očima. Mluvila potichu a rychle, jen její pohled občas někam uhýbal. To působilo zvláštně. Ale Martiny běžecké boty jí seděly dobře, tak oba nasadili běžky a hned vyrazili do stopy. Nevypadalo to tak, že by Jana na běžkách ještě nikdy nestála. Ale třeba je pohybově nadaná, pomyslela si Marta, když se za nimi dívala. V ten okamžik jim trochu záviděla. Mládí a to, že mají život teprve před sebou. I když kdoví, co je čeká...
Kolem čtvrté se Sofie s maminkou a strejdou Martinem vrátili ze sáňkování. Sofie byla nadšená, vykřikovala, že se strejdou jezdila na sáňkách jako ďas. Bylo vidět, že si nového strejdu rychle osedlala. A ten s ní docela v pohodě blbnul. V kuchyni si společně připravovali pomerančovou limonádu, protože měli hroznou “žížu” a nechtěli čekat na čaj, který chystala Lenka. Marta zaregistrovala, že se Martin v kuchyni docela dobře vyzná. Vlastně má na nohou i ty nové papuče, kterých si Marta nedávno všimla Marta v předsíni. Zamyslela se. Že by jí něco takového uniklo? A pak jí došlo, že tu nebyla pár dní mezi svátky. Vida, jak se Lence hodila ta dovolená, ke které ji svým odjezdem tak trochu donutili. A tady je důvod, proč byla po dovolené tak spokojená. A Marta jí to opravdu přála, právě někoho takového, jako je Martin, Lenka vedle sebe potřebuje. Někoho, kdo by její život trochu oživil, prozářil. Někoho, na koho je spoleh a zároveň si rozumí s její dcerou. A to Martin bezesporu je. A vůbec nevadí, že je od ní pár let mladší.
Když se vrátil Libor s Janou z běžek, Sofie s Martinem a maminkou hráli u jídelního stolu Člověče nezlob se. Marta je pozvala dál, i když si byla vědoma nedovoleného shromažďování osob. A oni tentokrát neodmítli. Jen se současně na sebe podívali, vypadalo to, že se na tom předtím domluvili. A zatímco Marta připravovala čaj, fandili u stolu, kde Člověče nezlob se nabíralo na obrátkách. A vypadalo to, že jim přítomnost druhého mladéha páru první setkání s maminkou usnadnila. Stejně jako skutečnost, že Jana se už znala s Martinem z práce. Když překonala první rozpaky z nového prostředí, bavila se hlavně s ním. Bohužel o pracovních věcech, kterým Marta vůbec nerozuměla. A tak je sledovala jenom z povzdálí, nerušila je. Stačilo jí, že všichni vypadají docela spokojeně. Byla ráda, že si v této podivné době plné různých zákazů a omezení, dokázali najít svou rozumnou cestičku, jak ji zvládnout a přežít.
Sněhovou nadílku si mladí užívali také v neděli, kdy navíc svítilo i sluníčko. Janě a Liborovi se běžkování tak zalíbilo, že se rozhodli, že v něm budou pokračovat i v dalších dnech, pokud tedy sníh vydrží. A dohodli se, že si i Libor nechá své běžky tady u Marty v garáži. Stejně běžecké trasy začínají až tady na kraji města. Když Libor odcházel, přitočil se k Martě a dal jí malý balíček. “Mami, přečti si to prosím. Pak si o tom někdy popovídáme.” Otevřela balíček až po jejich odchodu. Byla v něm knížka a názvem Aspergerka.