Zdá se, že stres z covidové pandemie mnoha lidem působí psychické potíže projevující se tím, že vyrážejí v zimě do hor, ale myslí si, že je jaro nebo léto. Některé nedávné případy jsou tak bizarní, že záchranáři nebyli schopni pochopit, že to, co vidí, je skutečnost.
„Případy, se kterými se nyní setkáváme, jsou téměř neuvěřitelné. V podstatě vždy šlo o to, že lidé, které jsme zachraňovali, měli špatné vybavení do zimních zasněžených hor. Vypadá to, že v posledních týdnech lidé vyměnili návštěvu nákupních center za túry v horách, jenže oblečení jsou stejně jako by šli do těch obchodů,“ říká Radan Jaškovský, náčelník Horské služby Beskydy. Podobnou zkušenost mají jeho kolegové ze všech českých a moravských hor. Leden byl v tomto směru oproti minulým zimám neuvěřitelně pestrý.
Například horská služba z Krušných hor dostala hlášení, že žena postrádá kamarádku, se kterou si vyrazila na pěší túru. Byl chladný den, na horách ležela vysoká vrstva sněhu. Ukázalo se, že si vyrazily dvě kamarádky ve věku šedesát devět a šedesát čtyři let, přičemž jedna z nich měla jen ponožky a sandály. Zabloudily, ocitly se mimo vyznačené trasy, v hlubokém sněhu, přičemž jedna se ztratila druhé a jedna neměla u sebe mobil. Takže jedna zavolala pomoc, díky tomu záchranáři našli druhou. Když ji ve tmě vypátrali, nevěřili tomu, co vidí. „Ta žena měla ponožky a sandály. Řekla, že ponožky mají membránu a že takto chodí do hor už nějakých třicet let. Kromě toho ty ženy porušily snad všechna pravidla pohybu v horách,“ uvedl Miroslav Račko, náčelník Horské služby Krušné hory.
V hlubokém sněhu zachraňovala horská služba také dva turisty, kteří zabloudili v Krkonoších. Co měli oblečené? No přece tenisky a tepláky, běžný oděv současných turistů v horách. Vyšli si tak v mrazivém dni z Pece pod Sněžkou na Sněžku. Jen tak, bez baterky, bez čelovky, bez náhradního oblečení. Podobný případ zaznamenali i beskydští záchranáři, kteří hledali starší ztracený pár. Když je našli, bylo jasné, že jde o nový typ horských turistů – i oni byli v teniskách.
Pozoruhodné je, že v mnoha případech se jedná o lidi středního a vyššího věku. Tedy, dalo by se očekávat, že o lidi zkušené, přemýšlející. Kdyby si do hor vyrazila v teniskách parta puberťaček, možná by se to dalo pochopit, ale velmi často jde o šedesátileté dámy, o páry ve věku okolo padesátky, šedesátky.
Zajímavý příběh se nedávno odehrál na jedné beskydské chalupě, která stojí na louce, daleko od dalších stavení. „Koukali jsme se synem a ženou v podvečer z okna, už se stmívalo. V dálce pod lesem jsme viděli dvě ženy se třemi malými dětmi. Brodily se sněhem, dětem sahal až nad pás. Bylo nám to divné, tam nevede žádná trasa, není tamtudy kam dojít,“ vypráví jednasedmdesátiletý Miroslav. Vyšel tedy ven a na ženy mával. Vydaly se směrem k němu, ale trvalo asi půl hodiny než se probrodily zasněženou loukou. „Byly totálně vyčerpané, zmrzlé, ty děti byly olepené sněhem jako sněhuláci. Neměly baterky, termosku s pitím, nic. Jen malé batůžky a v nich vybitý mobil. Koukali jsme na ně jako blázni. Ony tvrdily, že jdou správnou cestou, že dojdou do Rožnova pod Radhoštěm. No šly na úplně opačnou stranu, do lesů, vůbec nešly po žádné značené cestě,“ pokračuje Miroslav, který je zkušený horal a v Beskydech žije od narození.
Zavolal známému ze sousedství, dal ženám a dětem teplý čaj, pak je dovedl vyšlapanou cestičkou ve sněhu k místu, kam známý dokázal dojet terénním autem. Ten dopravil ženy do Rožnova, kam pro ně přijel manžel jedné z nich. „Nejhorší bylo, že ony se pořád smály, připadalo jim to jako dobrodružství a vůbec si neuvědomovaly, že kdyby šly dál, zašly by ve tmě hluboko do lesa. Bylo mi líto těch dětí, byly úplné vyřízené, promoklé, promrzlé. Prostě ženské z města si vyšly na výlet, akorát že vůbec nevěděly, jak se ve sněhu v horách chovat,“ uzavírá vyprávění.
Letošní zima nekončí a tak se dá předpokládat, že podobných nezkušených svátečních turistů bude do hor vyrážet ještě hodně. Nemohou chodit do nákupních center, do restaurací, do kin či posiloven, tak jako formu zábavy zvolili hory, i když dříve do nich nejezdili a nemají proto potřebné vybavení ani zkušenosti. Záchranáři se shodují, že všichni ti lidé mají jeden společný rys: Málokdy dovedou uznat, že pochybili, že podcenili své síly, že o zásadách pohybu v horách vlastně vůbec nic nevědí.
