Ptákem roku 2021 je káně lesní

Kijú, kijú , tak mi zní nad zahradou . Hnízdí tam na borovici. Milane hezký zážitek...

Milane, to je úžasný článek. Až mi běhal mráz po zádech, když jsem ho četla a bála se, že to nedopadne dobře. Dopadlo to dobře a já mám radost. Před lety, když jsem ještě pracovala v laboratoři, spolu s kolegyní jsme zachránily malého vrabce. Měly jsme také radost, když konečně odletěl k mámě, která ho volala.

Mám radost a komentář pana Pepa mě hodně dojal. Všude žijí dobří lidé, a to i dnes, kdy mnohdy vystupují na povrch naopak četné negativní vlastnosti.

Káně vídáme často, většinou létají v párech. Ráda je pozoruji a těší mě, že se stala ptákem tohoto roku. Líbí se mi příběh pana Milana, aktuálně doplňuje informační článek a hezky by se vyjímal i jako samostatný článek. Díky zdejším fotografům za doprovodné fotografie.

Moc se mně líbí dravci, at už je to káně, poštolka. Ano jsou vznešení jak napsala Elena.

Taky jsem to zaznamenala - v televizi. Je to přímo tragické, jak my lidé, dokážeme být hloupí. Jak je možné, že se napíše tak předlouhý komentář? To by byl přímo samostatný článek.

Sice to sem úplně nepatří, ale je to o našich dravcích, tak to sem přidám. Zatímco káně se mi zatím vyfotit nepodařilo, tak orla mořského mám. A teď právě jsem četla, že se našli čtyři tito nádherní ptáci otrávení. Je mi z toho moc smutno.

Kdysi jsem káni choval. Tedy spíš zachránil. To už bude skoro padesát let. Kluci ze vsi mi tenkrát přinesli mládě, pravděpodobně vypadlé z hnízda. Mělo ještě prachové peří a zlomený jeden pařát. No moc šancí jsem tomu nedával. Pařát jsem mu zafixoval a vybudoval mu docela prostornou voliéru. Ze slepičí kukaně udělal ,,hnízdo". Martýrium teprve začalo. Naštěstí to bylo pár dnů před prázdninami. Netušil jsem co to obnáší být ,,káněcím" rodičem. Zkušenosti ze školy jsem měl s hospodářskými zvířaty, ale s tímhle ne. Naštěstí to děcka ve vsi chytlo. Ráno co ráno běhala po loukách s kropáči vody a vytápěla hraboší nory. Každý den jsem měl takovou zásobu hrabošů, kterou nenaloví praví káněcí rodičové za týden. Zprvu se mi to trochu eklovalo, protože jsem musel hraboše usmrtit, na prkýnku rozsekat na kousky a pinzetou Kesse krmit. Tak jej pojmenovala děcka. Prý to bylo podle nějakého filmu. Já nevím, já ho neviděl. Kessovi naše společná péče evidentně prospívala. Rostl jako z vody a zpod prachového peří se začalo klubat dospělé peří. Evidentně jsme si padli do oka. Když jsem se přiblížil k voliéře začal poskakovat a mávat křídly. Káně není na sokolničení, je příliš těžké. Přesto jsem jej brával na paži, pokud jsem jej ještě byl schopen udržet. Ptáci na rozdíl od savců nemají rádi tělesný dotyk . Tedy hlazení , šmajchlování se atd. Samozřejmě jsou i výjimky při svatebních námluvách, nebo kdo chová andulky tak ví jak se umí mazlit. Kess mi seděl na rameni, tedy na paži a zobákem lehce ... jak to nazvat? Ozobával (?) tváře. Jak rostl, tak už tyhle něžnosti nebyly možné. Už jsem jej nekrmil rozsekanými hraboši, ale dával mu jej do voliéry živé. Začal jsem jej brát ven, protože určitě jsem si jej nechtěl ponechat. Patřil do lesa. Zprvu se bál. Posadil jsem jej na nízkou větev a poodešel. Začal kníkat. Já nevím jak popsat zvuky káněte. Asi takové ,,kiééé,kiééé," Naučil jsem se tak i pískat. Začal jsem jej brát dál od vsi. Jak se osamostatňoval, tak mi z ramene lítal dál a dál. Já měl z toho radost, to mi věřte. ale zároveň jsem tušil, že příjde doba, kdy si začne žít svůj život. Asi jako když vás z domu opouští dítě. Jednou k tomu došlo. Zůstal na na větvi stromu a už ke mně nechtěl. Přiznám se že jsem celou noc nespal. Hned za svítání jsem mazal do lesa na místo, kde jsem jej den před tím zanechal. Nebyl tam. Tak jsem zavolal ,,Kessi, Kessi!" A zapískal ,,kiéé,kiéé," Netrvalo dlouho a odpověděl mi. Natáhl jsem paži a on přistál. Tedy, byl už to pořádný macek. Podle ozobí sameček. Nabídl jsem mu kus syrového masa. Poděkoval ,,ozobáním," líce. Jak šel čas a osamostatňoval se tak se mi stále a stále vzdaloval. Na rameni jsem jej už neudržel, ale sedal na nějaké nízké větvi poblíž a čekal na pamlsek. Uplynul rok a já jej stále sledoval. Už začal získávat svou plachost. Nesedal ani na větev, ale na zavolání kroužil nade mnou. Uplynula další doba a na zapískání už kroužil nad korunami. Jednou se mi objevily káňata dvě. A mě to bylo jasné, že už si bude žít svým životem. Našel si družku. Tehdy naposledy snad sedl na větev na dotek a nechal se pohladit. Naposledy. Chodil jsem pak stále do lesa. Zapískal jsem a nad hlavou, nad korunami stromů mi zakroužil párek káňí. Jednou mne navedl... tedy já si to alespoň myslím :-) Ukázal mi své hnízdo. Tak to už jsem věděl, že jsme vyhráli. Oba dva, nebo tři... nebo vlastně pět. Blížil jsem se přes pastvinu k lesu. Z dálky jsem už zapískal. Nad loukou se objevila čtyři káňata. A jedno mi odpovědělo. Uplynulo padesát let. Jdu dnes do lesa a před tou ,,svou" Pohodnicí, jak se ten kus lesa jmenuje, zapískám. Já vím, je to nesmysl, ale někdy mi kdosi odpoví, vyletí nad stromy než zjistí, že odpovídá člověku. a já si pak představuji, že právě tenhle ten je pra-pra-pra- potomek mého Kesse, kterému jsem kdysi zachránil život. :-D

Často káňata v přírodě obdivuji, jak krouží na obloze. V Praze se potkávám jen s poštolkami. Díky za zajímavý článek a bezva fotky.

Gratuluji káněti k titulu i autorům krásných fotek. Káně často vidím sedět na stromě nebo na poli, ale nikdy se mi koukatelná fotka nepovedla. Buteo buteo má co na práci, myší je strašně moc. A já taky, prostě ptáka roku jednou vyfotit musím :) A dodám, že mám radost, že přílohou článku jsou fotky íčkařů.