Můj vzor?
Ilustrační foto: ingimage.com

Můj vzor?

8. 2. 2021

„Tak tuhle holku ty si bereš za vzor?" Rozčílil se táta, když mě načapal s o dva roky starší spolužačkou, která k nám do třídy propadla, jak za kůlnou kouříme. Tedy - ona kouřila, já jsem to statečně předstírala, abych se neztrapnila. Mně bylo asi 13, jí patnáct, a věděla o životě úplně všechno.

Musela se postarat o svých osm sourozenců a uvařit jídlo pro celou rodinu, zatímco oba rodiče pracovali, aby ten ansámbl dokázali uživit. Na učení jí tedy moc času nezbylo, ale co se týká praktického života, byla připravená, jako málokdo. Ráda jsem si s ní povídala, a zatímco její rodiče chodili domů z práce až pozdě odpoledne, chodila jsem jí do domácnosti vypomáhat. Vařily jsme spolu, žehlily, praly,  klábosily o životě, a já jsem si tam připadala jako dospělá ženská. Ano, i o tom, jak to chodí mezi kluky a holkami jsem načerpala vědomosti právě od ní. Nemohu říci, že bych ji považovala za svůj vzor, ale na tu jejich skromnou domácnost plnou dětí, kde bylo živo a pořád se tam něco dělo, si občas vzpomenu a i dnes si myslím, že jsem se od ní dost naučila.

Tehdejší doba byla vzory posedlá. Ve škole při hodině čtení jsme četli na pokračování Timura a jeho partu, později jsme sledovali v televizi Rychlé šípy . I když se mi to líbilo, větu „ to je nečestné a nesportovní „ jsem používala spíše v humorném kontextu. Také tehdejší seriál pro děti "Kamarádi" jsem zhlédla poctivě celý. Zřejmě to měl být vzor, jak se má chovat tehdejší mládež. Sledovala jsem s mírným údivem dialogy dětských protagonismů a přemýšlela jsem, jestli ty děti v té Praze opravdu takhle mluví. No posuďte sami - kdyby vám na schodech překážel otylý chlapec, použili byste větu - Válečku, mohl by ses poněkud odkutálet ? Já tedy ne, a z toho jsem usoudila, že pražské děti jsou poněkud divné. Vzor pro mne ani náhodou.

Vinetou, Old Shatterhand, Nšo-či, Ribanna,  báječná Angelika, ti všichni nás okouzlovali, a snažili jsme se jim alespoň ve snech trochu podobat. Ale vzory?  Ne, ani to bych nenazvala vzorem.

I moje matka se snažila a vyhledávala pro mne vhodné kamarádky, ze kterých bych si dle jejich slov měla brát příklad a považovat je za své vzory. Zřejmě to byl nějaký tehdejší výchovný trend. O klavíristce Evě jsem zde již psala, a s ostatními matkou vybranými vzory to dopadlo ještě hůře. O kamarádství nebyl zájem ani u mne, ani u nich, a jejich jména se mi už těžko vybavují.

V deváté třídě nás rozdělili podle prospěchu a já jsem se dostala do třídy, kde vévodila po všech stránkách  Lada. Dívka z prominentní rodiny, chytrá, nadaná, a jako jedináček i hojně rodiči opečovávaná.  To se projevovalo hlavně v oblečení. Zatímco my ostatní jsme se v převážné míře musely spokojit s tím, co nám poskytovala konfekce, Lada chodila s maminkou ke švadleně, kde jí šili oblečení na míru podle nejnovějších módních trendů. Co neušily švadleny, nakoupili rodiče v Tuzexu. Samozřejmě, že Lada budila pozornost spolužáků i učitelů. Spolužačky ji obdivovaly, a chtěly se s ní kamarádit, což ona blahosklonně přijímala. Dalo by se říci, že se stala pro všechny deváťačky vzorem.

Měsíc před Vánoci přišla do školy v kompletu, ze kterého nám všem přecházel zrak. Minikabát z modrého flauše se zlatými knoflíky střižený do tehdy módního „áčka“, k tomu vysoké bílé kozačky, a čepici kšiltovku ušitou z látky zvané „pepita“. Mezi námi ostatními působila jako labuť mezi vránami. A tehdy to propuklo. Už jsme nechtěly být ta ošklivá káčátka, a tak většina mých spolužaček vyvinula doma nátlak, kterému jednotlivé matky postupně podléhaly.

Chuděrky maminky, které se nemohly dívat na to, jak se jejich dcery trápí svojí nedostatečností vedle oslňující spolužačky, zřejmě poskládaly své vánoční úspory a ve snaze udělat dcerkám radost, dávaly jim šít na míru modré flaušové minikabátky se zlatými knoflíky, kupovaly bílé kozačky a pepita- kšiltovky. I já jsem se snažila. Když jsme s mojí maminkou potkaly Ladu ve městě s její matinkou, a vzájemně se pozdravily, snažila jsem se mamku upozornit na Ladin úžasný kabát, ale ona mě stroze odbyla.

„Tenhle utíkáček? Vždyť jí to sotva zakryje zadek !( Ve skutečnosti to vyjádřila pregnantněji.). No to ne, ten, co máš, je pěkný, jednu sezonu ještě vydrží. Kdybys sis raději všimla, jak se umí Lada chovat, jaké má vystupování! Z toho by sis měla vzít příklad.“

A bylo to tady zase. Vzor! Je sice pravda, že zatímco já jsem se vzmohla na pouhé „…brýden“, Lada zdvořile pozdravila, a zapojila se do společenské konverzace obou matek jako mladá dáma, ale i tak to bylo nefér. Já bych taky uměla společensky konverzovat v takovém exkluzivním ohozu !

Školní šatna naší třídy se postupně začala plnit modrými kabátky podle jednoho mustru, pod lavicí stály vyrovnané v řadě bílé kozačky, a na věšáku visely pepita-kšiltovky. Co nestihly matky před Vánocemi, přinesl Ježíšek, a po Vánocích záplava modrých kabátků v naší šatně působila dojmem anglické školy. Jenom v rohu se schovával můj kostkovaný, který měl ještě jednu sezonu vydržet. Kdyby tehdy existovalo slovo „socka“, byla bych to já. Naštěstí zima rychle uběhla, s jarem Lada vynesla nové modely, které už nebyly ve finančních možnostech ostatních rodičů pořizovat, takže jsem opět nabyla ztracenou rovnováhu. Ladu, která mi měla být vzorem, jsem nesnášela. Vedle tak dokonalé bytosti jsem měla pocity méněcennosti, ale podobat jsem se jí nechtěla.

Na výraz „vzor“ jsem dodnes alergická. Ve svém pokročilém věku jsem dospěla k poznání, že bez vzorů všeho druhu se já i moje děti docela obejdeme.Vzory nám ničí sebevědomí, kradou osobnost. Přesně tak, jak řekl Albert Einstein :

"Nevěřím na výchovu. Svým jediným vzorem si musíš být ty sám, i kdyby to byl vzor děsivý.“

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 39 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Krausová
Ve svém životě nepotřebuji vzory. Důležitější je pro mě přístup k životu, nevzdávat se, když přijdou potíže, třeba i tragické okamžiky. A to mi do života dala má maminka, která byla silná za všech okolností, ale také díky ní vím, jak je důležité být tu pro druhé, když potřebují pomoc. Třeba jen obejmout, stisknout dlaň. Konzumní život mi nic neříká, také si pamatuji Tuzex - jen jednou mi tam maminka chtěla koupit rifle, a to jen proto, že jsem dříve byla hubená a v běžném obchodě jsme na mě nic nesehnaly. Čím jsem starší, tím více chápu slova maminky - "já nic nepotřebuji". A vzory? Ráda čtu příběhy lidí, co něco dokázali, něco vybudovali, jedno zda ve firmě, či v umění ap. O tom totiž život je, zanechat tu stopu, třeba jen tím, že pomůžeme pejskům z útulku adopcí nebo pomůžeme starým lidem nákupem a jsme tu pro ně. I proto mě neoslní kdejaká modelka s drahými kabelkami ap. Vlastně je lituji, protože ony mají smysl života v luxusu, ale obyčejné chvilky štěstí jim unikají.
Lenka Kočandrlová
Já byla vždy sama sobě vzorem.Nesnášela jsem nespravedlnost a masovost. Zhruba do r. 1969 jsem nosila většinou oblečení po někom,nebo věci nové,ale které mi byly nejdřív velké a pak jsem do nich "dorostla" a nakonec mi byly malé a zdědil to po mě mladší sourozenec. Od r. 1969 jsme dostávali věci ze Západního Německa,taky onošené,ale zde nikdo takové neměl,tak mnozí záviděli.Mně to bylo jedno,hlavně že mi to bylo akorát. Tyhle německé oděvy jsme dostávali zhruba do konce 70. let,takže jsem bývala s módou docela dost. Dodnes je mi celkem fuk,co mám na sobě,hlavně aby to bylo pohodlné a cítila jsem se v tom dobře.
ivana kosťunová
Paní Zuzano, to je silný příběh, a opravdu naplňujete zadání, vy jste ten vzor pojmenovala. Nechcete zkusi ten váš příběh napsat ? Moc bych se za to přimlouvala.
Soňa Prachfeldová
Doba zrychluje, i naši vnuci nyní chtějí být in, ať už je to v oblečení, či v mobilu a v mnohých dalších módních trendech. Někdy s tím mají pak rodiče starost, jak to vše zaopatřit, aby jejich děcko nemělo psychickou újmu. To je pravda, už tehdy, kdo vynikal, byl in a my jen tiše přihlíželi. Nějak jsem si na vzory nepotrpěla, měla jsem silnou citovou vazbu na prarodiče a moji maminku. Ano, hluboký obdiv všem, kteří mají velké zdravotní potíže a přesto žijí statečně a naplno. A vždy jsem obdivovala vynikající lékaře, kteří dokáží divy.
zuzana šišková
Snad každý měl a má ve svém životě vzor. Možná aniž si to sám uvědomuje. Nebo chce přiznat. Má vzory tak nějak podvědomě. Velmi často vzor bývá i to, co nás posouvá a někdy bohužel i negativně. Překvapilo mne, že v diskusi nikdo nezmínil vzory, ke kterým se upínají lidé, které v průběhu života postihne nějaký fatální hendikep a bez vnímání vzorů by by se často se svého životního průšvihu nevydrápali. V dětství jsem prodělala infekční dětskou obrnu. Dnes se proti tomuto onemocnění od roku 1960 očkuje. S ochrnutýma nohama jsem bývala často v lázních, protože byla pořád naděje na zlepšení. Tam jsem se setkala s lékaři i terapeuty, kteří sami toto onemocnění prodělali. Přesto vedli plnohodnotný a naplněný život včetně rodiny, dětí i práce. To byl pro mne obrovský vzor kudy se má můj život ubírat. Zvládla jsem díky tomu studium, náročnou zdravotnickou profesi, manžela a dva kluky, které také oba vystudovali vysokou školu. Mezi "obrnáři" je takovýchto lidí mnoho a všichni jsme si i trochu vzájemně vzorem a možná i vzorem pro ty, co "spadnou" do zdánlivě neřešitelných problémů a nemusí to být pouze problémy zdravotní.
Anna Potůčková
Nad svým vzorem jsem zatím nepřemýšlela. Určitě jsou to rodiče, to ano, ale v životě potká člověk spoustu lidských vzorů z různých oblastí. At už je to učitel, vychovatel, zpěvák či zpěvačka, nebo třeba vzor člověka, který se dokáže rozdělit i s málem a pomůže. Moc hezký článek!!!
Jitka Caklová
"Někoho milovat /rodiče, babičku/ a být vzorem, to je rozdíl." Hani, naprostý souhlas. Jak jsem mohla v dětství své rodiče milovat za to, jak jsme žili, když jsem neznala skutečné hodnoty. Až dnes mohu říci, že mě rodiče nevychovávali, ale svým přístupem k životu mi byli vzorem. A proto, nevěřím na výchovu, sama sobě jsem vzorem a pevně věřím, že i svým dětem.
Svatava Páleníková
Pěkně napsáno.
Hana Rypáčková
Až na vejšce jsem zažila " Tuzexovky". Ale vzor? To byl pro mne jen jednou v životě vzorem starý pan Horáček, kožišník a vycpavač trofejí, hlavně milovník a znalec všech živočichů. Ten mne ovlivnil na celý život. Někoho milovat /rodiče, babičku/ a být vzorem, to je rozdíl.
Jan Zelenka
Moc pěkné, mám to podobné. Náš dětský věk byl plný vzorů, ať už jsme si je vybírali sami, nebo nám byly vnucovány. Ale další průběh našeho život tyto "vzory" postupně odbourával, tak, jak jsme nabírali životní zkušenosti a znalosti. Pokud jsem já měl tehdy nějaké vzory, nebylo to rozhodně z mého okolí, ale z knih.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.