Můj vzor?
Ilustrační foto: ingimage.com

Můj vzor?

8. 2. 2021

„Tak tuhle holku ty si bereš za vzor?" Rozčílil se táta, když mě načapal s o dva roky starší spolužačkou, která k nám do třídy propadla, jak za kůlnou kouříme. Tedy - ona kouřila, já jsem to statečně předstírala, abych se neztrapnila. Mně bylo asi 13, jí patnáct, a věděla o životě úplně všechno.

Musela se postarat o svých osm sourozenců a uvařit jídlo pro celou rodinu, zatímco oba rodiče pracovali, aby ten ansámbl dokázali uživit. Na učení jí tedy moc času nezbylo, ale co se týká praktického života, byla připravená, jako málokdo. Ráda jsem si s ní povídala, a zatímco její rodiče chodili domů z práce až pozdě odpoledne, chodila jsem jí do domácnosti vypomáhat. Vařily jsme spolu, žehlily, praly,  klábosily o životě, a já jsem si tam připadala jako dospělá ženská. Ano, i o tom, jak to chodí mezi kluky a holkami jsem načerpala vědomosti právě od ní. Nemohu říci, že bych ji považovala za svůj vzor, ale na tu jejich skromnou domácnost plnou dětí, kde bylo živo a pořád se tam něco dělo, si občas vzpomenu a i dnes si myslím, že jsem se od ní dost naučila.

Tehdejší doba byla vzory posedlá. Ve škole při hodině čtení jsme četli na pokračování Timura a jeho partu, později jsme sledovali v televizi Rychlé šípy . I když se mi to líbilo, větu „ to je nečestné a nesportovní „ jsem používala spíše v humorném kontextu. Také tehdejší seriál pro děti "Kamarádi" jsem zhlédla poctivě celý. Zřejmě to měl být vzor, jak se má chovat tehdejší mládež. Sledovala jsem s mírným údivem dialogy dětských protagonismů a přemýšlela jsem, jestli ty děti v té Praze opravdu takhle mluví. No posuďte sami - kdyby vám na schodech překážel otylý chlapec, použili byste větu - Válečku, mohl by ses poněkud odkutálet ? Já tedy ne, a z toho jsem usoudila, že pražské děti jsou poněkud divné. Vzor pro mne ani náhodou.

Vinetou, Old Shatterhand, Nšo-či, Ribanna,  báječná Angelika, ti všichni nás okouzlovali, a snažili jsme se jim alespoň ve snech trochu podobat. Ale vzory?  Ne, ani to bych nenazvala vzorem.

I moje matka se snažila a vyhledávala pro mne vhodné kamarádky, ze kterých bych si dle jejich slov měla brát příklad a považovat je za své vzory. Zřejmě to byl nějaký tehdejší výchovný trend. O klavíristce Evě jsem zde již psala, a s ostatními matkou vybranými vzory to dopadlo ještě hůře. O kamarádství nebyl zájem ani u mne, ani u nich, a jejich jména se mi už těžko vybavují.

V deváté třídě nás rozdělili podle prospěchu a já jsem se dostala do třídy, kde vévodila po všech stránkách  Lada. Dívka z prominentní rodiny, chytrá, nadaná, a jako jedináček i hojně rodiči opečovávaná.  To se projevovalo hlavně v oblečení. Zatímco my ostatní jsme se v převážné míře musely spokojit s tím, co nám poskytovala konfekce, Lada chodila s maminkou ke švadleně, kde jí šili oblečení na míru podle nejnovějších módních trendů. Co neušily švadleny, nakoupili rodiče v Tuzexu. Samozřejmě, že Lada budila pozornost spolužáků i učitelů. Spolužačky ji obdivovaly, a chtěly se s ní kamarádit, což ona blahosklonně přijímala. Dalo by se říci, že se stala pro všechny deváťačky vzorem.

Měsíc před Vánoci přišla do školy v kompletu, ze kterého nám všem přecházel zrak. Minikabát z modrého flauše se zlatými knoflíky střižený do tehdy módního „áčka“, k tomu vysoké bílé kozačky, a čepici kšiltovku ušitou z látky zvané „pepita“. Mezi námi ostatními působila jako labuť mezi vránami. A tehdy to propuklo. Už jsme nechtěly být ta ošklivá káčátka, a tak většina mých spolužaček vyvinula doma nátlak, kterému jednotlivé matky postupně podléhaly.

Chuděrky maminky, které se nemohly dívat na to, jak se jejich dcery trápí svojí nedostatečností vedle oslňující spolužačky, zřejmě poskládaly své vánoční úspory a ve snaze udělat dcerkám radost, dávaly jim šít na míru modré flaušové minikabátky se zlatými knoflíky, kupovaly bílé kozačky a pepita- kšiltovky. I já jsem se snažila. Když jsme s mojí maminkou potkaly Ladu ve městě s její matinkou, a vzájemně se pozdravily, snažila jsem se mamku upozornit na Ladin úžasný kabát, ale ona mě stroze odbyla.

„Tenhle utíkáček? Vždyť jí to sotva zakryje zadek !( Ve skutečnosti to vyjádřila pregnantněji.). No to ne, ten, co máš, je pěkný, jednu sezonu ještě vydrží. Kdybys sis raději všimla, jak se umí Lada chovat, jaké má vystupování! Z toho by sis měla vzít příklad.“

A bylo to tady zase. Vzor! Je sice pravda, že zatímco já jsem se vzmohla na pouhé „…brýden“, Lada zdvořile pozdravila, a zapojila se do společenské konverzace obou matek jako mladá dáma, ale i tak to bylo nefér. Já bych taky uměla společensky konverzovat v takovém exkluzivním ohozu !

Školní šatna naší třídy se postupně začala plnit modrými kabátky podle jednoho mustru, pod lavicí stály vyrovnané v řadě bílé kozačky, a na věšáku visely pepita-kšiltovky. Co nestihly matky před Vánocemi, přinesl Ježíšek, a po Vánocích záplava modrých kabátků v naší šatně působila dojmem anglické školy. Jenom v rohu se schovával můj kostkovaný, který měl ještě jednu sezonu vydržet. Kdyby tehdy existovalo slovo „socka“, byla bych to já. Naštěstí zima rychle uběhla, s jarem Lada vynesla nové modely, které už nebyly ve finančních možnostech ostatních rodičů pořizovat, takže jsem opět nabyla ztracenou rovnováhu. Ladu, která mi měla být vzorem, jsem nesnášela. Vedle tak dokonalé bytosti jsem měla pocity méněcennosti, ale podobat jsem se jí nechtěla.

Na výraz „vzor“ jsem dodnes alergická. Ve svém pokročilém věku jsem dospěla k poznání, že bez vzorů všeho druhu se já i moje děti docela obejdeme.Vzory nám ničí sebevědomí, kradou osobnost. Přesně tak, jak řekl Albert Einstein :

"Nevěřím na výchovu. Svým jediným vzorem si musíš být ty sám, i kdyby to byl vzor děsivý.“

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 39 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Nikdy jsem nechtěla být jako někdo jiný. Maminka šila, ale na parádu nebyly peníze, takže většina mých "modelů" byla přešívaná s tím, aby mi to vydrželo, i když povyrostu. Dnes jsem jí vděčná za mnohé, co umím, ale nechtěla bych být jako ona. Do dnešní doby by se vůbec nehodila. Často mě dávala za vzor mé mladší sestře, která je dodneška přesvědčená o tom, že jí křivdila a neměla ji ráda. Byla jsem poslušná, ale zakomplexovaná až běda. Nicméně na stará kolena jsme nejen našly společnou řeč, ale také zjistily, jak moc jsme si v lecčem podobné. Hezký článek. Vyvolal nejednu vzpomínku, ale jen s posledním odstavcem se ztotožňuji.
Naděžda Špásová
Ivano, dobře napsané, zajímalo by mě, kde a jak skončila Lada. Já vyrůstala na vesnici, peněz nebylo nazbyt, nosila jsem věci po sestře, což jsem nesnášela. Na střední v Praze jsem se naučila šít, v létě mi nějaký příjem zajistila brigáda. Nové oblečení jsem si musela vybrečet. Teď mám narvanou skříň a když se mi něco líbí, tak si to koupím. :-)
Věra Ježková
Ivanko, skvělý článek. Už nemusím psát o sobě. Rodiče mi v dětství dávali za vzor vzdálené sestřenice, které žily bez maminky, onoho času v Bohnicích, a musely se starat o velkou rodinu. Vzory jsem nikdy neměla. Před časem jsem o tom napsala článek „Jako“. Vždy jsem chtěla a chci být jako já. :-)
Václav Soukup
Paní Pivcová to vystihla dobře, našemu národu chybělo vlivem nešťastných historických událostí sebevědomí. Za našeho mládí byla potlačována individualita jedince a odlišnost byla považována za problém. Za svého života jsem poznal několik neformálních autorit, od kterých jsem se hodně naučil.
Marie Doušová
Moc hezky napsáno. Dík....
Zuzana Pivcová
My jsme byly dost způsobné holky, ale já jsem si vždy vybrala jako kamarádku nějakou, která se sice tak neučila, ale byla samostatná, dost energická a sportovní typ. A musela doma hodně pomáhat. Vím, že naopak otec jedné spolužačky jí dával za vzor mě, a to mi bylo velmi protivné. Vzory později? No, spíš takové ujeté idoly, jako byla Přenosilová, podle které jsem se česala a zpívala. To bylo v době velkého nedostatku zdravého sebevědomí, že jsem chtěla být jako někdo úspěšný. Naštěstí ne dlouho. Takže už žádné vzory. Einsteinův výrok se mi moc líbí. A za článek moc děkuji, je upřímný a je to znát.
Květuše Pinkasová
V 7 tř. jsem se přihlásila v dobrovolné hodině před vyučováním, že mám 4 mantel... maminka se červenala i na tř. schůzce... zkoušela jsem kouřit ve skříni tatínkovou Partyzánku... vadil mu kouř... udělala jsem si pásek s koleček na klíče... a s holkami nastehovaly stejná ,,žebradla" na rameno... Co jsme se naučily na panenkách se nám později hodilo. Jedna často chodila k nám často ráno před školou, když měla mamku často v nemocnici... a tu druhá ležela v nemocnici, když nás 3 učitel poslal z vyučování asi 2km v 6tř. na pozemky podlít zahradu asi... Všechno jsme přežili... Tvůj článek Ivanko je pro všechny určitě moc i vzpomínkový.
Dana Puchalská
Moc hezký článek. I mně se doma snažili dávat někoho za vzor na bylo to úplně marný.
Blanka Macháčková
S tématem můj vzor jsem si neuměla poradit, protože jsem si nedokázala žádný vybavit. Jako vždy jsi to pojmenovala naprosto přesně. A opět krásně čtivě.
Jitka Caklová
Ivano, a to jsi nemusela před odchodem do školy pomáhat mamince dojit krávy a smrdět pak ve škole jako "jezeďák", Moc pěkný článek, kdyby to šlo, dala bych minimálně 10 hvězdiček.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.