Musela se postarat o svých osm sourozenců a uvařit jídlo pro celou rodinu, zatímco oba rodiče pracovali, aby ten ansámbl dokázali uživit. Na učení jí tedy moc času nezbylo, ale co se týká praktického života, byla připravená, jako málokdo. Ráda jsem si s ní povídala, a zatímco její rodiče chodili domů z práce až pozdě odpoledne, chodila jsem jí do domácnosti vypomáhat. Vařily jsme spolu, žehlily, praly, klábosily o životě, a já jsem si tam připadala jako dospělá ženská. Ano, i o tom, jak to chodí mezi kluky a holkami jsem načerpala vědomosti právě od ní. Nemohu říci, že bych ji považovala za svůj vzor, ale na tu jejich skromnou domácnost plnou dětí, kde bylo živo a pořád se tam něco dělo, si občas vzpomenu a i dnes si myslím, že jsem se od ní dost naučila.
Tehdejší doba byla vzory posedlá. Ve škole při hodině čtení jsme četli na pokračování Timura a jeho partu, později jsme sledovali v televizi Rychlé šípy . I když se mi to líbilo, větu „ to je nečestné a nesportovní „ jsem používala spíše v humorném kontextu. Také tehdejší seriál pro děti "Kamarádi" jsem zhlédla poctivě celý. Zřejmě to měl být vzor, jak se má chovat tehdejší mládež. Sledovala jsem s mírným údivem dialogy dětských protagonismů a přemýšlela jsem, jestli ty děti v té Praze opravdu takhle mluví. No posuďte sami - kdyby vám na schodech překážel otylý chlapec, použili byste větu - Válečku, mohl by ses poněkud odkutálet ? Já tedy ne, a z toho jsem usoudila, že pražské děti jsou poněkud divné. Vzor pro mne ani náhodou.
Vinetou, Old Shatterhand, Nšo-či, Ribanna, báječná Angelika, ti všichni nás okouzlovali, a snažili jsme se jim alespoň ve snech trochu podobat. Ale vzory? Ne, ani to bych nenazvala vzorem.
I moje matka se snažila a vyhledávala pro mne vhodné kamarádky, ze kterých bych si dle jejich slov měla brát příklad a považovat je za své vzory. Zřejmě to byl nějaký tehdejší výchovný trend. O klavíristce Evě jsem zde již psala, a s ostatními matkou vybranými vzory to dopadlo ještě hůře. O kamarádství nebyl zájem ani u mne, ani u nich, a jejich jména se mi už těžko vybavují.
V deváté třídě nás rozdělili podle prospěchu a já jsem se dostala do třídy, kde vévodila po všech stránkách Lada. Dívka z prominentní rodiny, chytrá, nadaná, a jako jedináček i hojně rodiči opečovávaná. To se projevovalo hlavně v oblečení. Zatímco my ostatní jsme se v převážné míře musely spokojit s tím, co nám poskytovala konfekce, Lada chodila s maminkou ke švadleně, kde jí šili oblečení na míru podle nejnovějších módních trendů. Co neušily švadleny, nakoupili rodiče v Tuzexu. Samozřejmě, že Lada budila pozornost spolužáků i učitelů. Spolužačky ji obdivovaly, a chtěly se s ní kamarádit, což ona blahosklonně přijímala. Dalo by se říci, že se stala pro všechny deváťačky vzorem.
Měsíc před Vánoci přišla do školy v kompletu, ze kterého nám všem přecházel zrak. Minikabát z modrého flauše se zlatými knoflíky střižený do tehdy módního „áčka“, k tomu vysoké bílé kozačky, a čepici kšiltovku ušitou z látky zvané „pepita“. Mezi námi ostatními působila jako labuť mezi vránami. A tehdy to propuklo. Už jsme nechtěly být ta ošklivá káčátka, a tak většina mých spolužaček vyvinula doma nátlak, kterému jednotlivé matky postupně podléhaly.
Chuděrky maminky, které se nemohly dívat na to, jak se jejich dcery trápí svojí nedostatečností vedle oslňující spolužačky, zřejmě poskládaly své vánoční úspory a ve snaze udělat dcerkám radost, dávaly jim šít na míru modré flaušové minikabátky se zlatými knoflíky, kupovaly bílé kozačky a pepita- kšiltovky. I já jsem se snažila. Když jsme s mojí maminkou potkaly Ladu ve městě s její matinkou, a vzájemně se pozdravily, snažila jsem se mamku upozornit na Ladin úžasný kabát, ale ona mě stroze odbyla.
„Tenhle utíkáček? Vždyť jí to sotva zakryje zadek !( Ve skutečnosti to vyjádřila pregnantněji.). No to ne, ten, co máš, je pěkný, jednu sezonu ještě vydrží. Kdybys sis raději všimla, jak se umí Lada chovat, jaké má vystupování! Z toho by sis měla vzít příklad.“
A bylo to tady zase. Vzor! Je sice pravda, že zatímco já jsem se vzmohla na pouhé „…brýden“, Lada zdvořile pozdravila, a zapojila se do společenské konverzace obou matek jako mladá dáma, ale i tak to bylo nefér. Já bych taky uměla společensky konverzovat v takovém exkluzivním ohozu !
Školní šatna naší třídy se postupně začala plnit modrými kabátky podle jednoho mustru, pod lavicí stály vyrovnané v řadě bílé kozačky, a na věšáku visely pepita-kšiltovky. Co nestihly matky před Vánocemi, přinesl Ježíšek, a po Vánocích záplava modrých kabátků v naší šatně působila dojmem anglické školy. Jenom v rohu se schovával můj kostkovaný, který měl ještě jednu sezonu vydržet. Kdyby tehdy existovalo slovo „socka“, byla bych to já. Naštěstí zima rychle uběhla, s jarem Lada vynesla nové modely, které už nebyly ve finančních možnostech ostatních rodičů pořizovat, takže jsem opět nabyla ztracenou rovnováhu. Ladu, která mi měla být vzorem, jsem nesnášela. Vedle tak dokonalé bytosti jsem měla pocity méněcennosti, ale podobat jsem se jí nechtěla.
Na výraz „vzor“ jsem dodnes alergická. Ve svém pokročilém věku jsem dospěla k poznání, že bez vzorů všeho druhu se já i moje děti docela obejdeme.Vzory nám ničí sebevědomí, kradou osobnost. Přesně tak, jak řekl Albert Einstein :
"Nevěřím na výchovu. Svým jediným vzorem si musíš být ty sám, i kdyby to byl vzor děsivý.“
