Do jedné z prodejen obuvi, které mají otevřeno, protože je povolen prodej bot pro děti ale ne pro dospělé, nedávno přišla asi padesátiletá dáma.
„Prosím vás, co kdybych chtěla koupit nějaké sněhule pro dceru, má velikost 39, je to možné?“
Prodavačka: „Jistě, když je to pro dceru. To už je sice velikost pro dospělé, ale dcerka má velkou nohu, že?“
„Ano a představte si, že má úplně stejný typ nohy jako já. To znamená, že kdybych si botu vyzkoušela na sebe, mohla bych jí ji koupit bez rizika, že jí nebude sedět. Mohu si tu botu pro dceru vyzkoušet.“
„Jistě, vyzkoušejte si tu botu pro dceru.“
„Super, sedí mi, beru ji, děkuju.“
Před prodejnou na dotyčnou paní čekala kamarádka. „Já ti říkala, že to klapne. Běž tam taky a udělej to stejně. Co nám zbývá? Já mám sněhule na chalupě a tak se teď nemám v Praze v těch hromadách sněhu na našem sídlišti v čem brodit. Běž tam a řekni stejně jako já, že potřebuješ boty pro dceru.“
„Dobrý den, prosím vás, potřebovala bych boty pro dceru, velikost 38….“
Prodavačka: „Jistě a máte stejnou nohu, že? A vyzkoušíte si je, aby dcerce seděly? Prosím, máme tři typy sněhulí, zkuste, které dcerce budou sedět nejlépe.“
V jedné rodině slavil tříletý chlapec narozeniny. Tady je vyprávění jeho babičky: „Bydlíme v jednom domě, dodržujeme bezpečnostní opatření, z covidu mám respekt, ale neznamená to pro mě, že bych přestala žít. Jako rodina se scházíme a plánovali jsme malou narozeninovou oslavu, já, manžel, dcera, zeť, vnuk. Samozřejmě, že jsem vnukovi chtěla k narozeninám koupit nějakou hračku, ale nemám ráda objednávání přes e-shopy. Prostě jsem se vypravila do supermarketu, kdy vždy měli vedle potravin i oddělení s hračkami, domácími potřebami a tak. Jenže ta část byla oddělená páskou. Já zapomněla, že hračky se nesmí koupit. Ovšem, když jsem vyšla na chodbu nákupního centra, vesele se svítilo v prodejně s potřebami pro zvířata. A tam bylo hraček pro psy a kočky habaděj. Takže psovi hračku koupit lze, děcku ne. Zajímavé. Nicméně jsem tam zakoupila krásné pískací zvířátko, ze kterého je nyní nejoblíbenější vnoučkova hračka.“
A do třetice situace z jednoho městského parku. Je v něm velmi oblíbená zahradní restaurace. Ta nyní provozuje výdejní okénko. Mrzne, sněží, přicházejí dvě starší paní:
„Můžeme dostat grog?“
„Bohužel, však víte, je zákaz pití alkoholu na veřejnosti.“
„Ani svařák?“
„Já bych z toho měla malér, kdyby přišla kontrola. A co když vy jste kontrola? Nezlobte se, ale na veřejnosti nemůžete pít alkohol.“
„Podívejte, my si tady daly dlouhou procházku a támhle v autě na nás čeká manžel, který pro nás přijel a odveze nás domů. Když vám řekneme, že si ten svařák vypijeme v tom autě a ne na veřejnosti? To by šlo, ne?“
„To máte asi pravdu, takže dva svařáčky, prosím, chvilinku si počkejte.“
Někoho podobné zážitky rozčilují, někdo je bere jako daň za opatření mající za cíl těžkou pandemickou situaci ještě nezhoršovat, někdo se jim směje. Každopádně na ně jednou lidé budou vzpomínat a vyprávět dětem a vnoučatů, jak bizarně jsme v době covidové žili a jak zmatená opatření tehdy politici vymýšleli.