A tak si mnohem častěji než kdy předtím, jaksi intuitivně všímám i docela běžných, každodenních věcí, které nám do života vnášejí aspoň záblesk radosti a dobrého pocitu. Snažím se je vnímat a naslouchat jim.
Ano, vím, že naše vzájemná komunikace na těchto stránkách je především písemná. S tou se dá pracovat. Na počítači můžeme mazat, doplňovat, přepisovat, používat různá znaménka, závorky či emotikony a svůj písemný projev dlouze cizelovat, aby byl výsledek co nejlepší. Proto bývají (ne vždy!) sepsané myšlenky více srovnané, pěkně učesané a tudíž na pohled líbivější.
Mluvené slovo má jinou hodnotu. Je podmíněno lidským hlasem, jeho barvou, intonací, momentálními emocemi nebo naopak jejich absencí. Můžeme si s ním taky hrát a přemýšlet o něm, než ho vypustíme z úst, ale když ho jednou vyslovíme, už ho nemůžeme vzít zpátky. A už vůbec ne vymazat. Snad jedině s trochou řečnického talentu šikovně zamluvit a ubrat mu tak na významu. A to se málokdy podaří, pokud zasáhne obzvlášť bolestně.
Další podmínkou mluveného slova je, aby bylo vyslyšeno. A já jsem si zrovna nedávno uvědomila, jaký rozdíl je mezi tím, když někoho (nebo něco) posloucháme a když někomu (nebo něčemu) nasloucháme…
Například často poslouchám svého muže. Někdy chci, někdy musím. Je to nepochybně muž chytrý a vzdělaný, ale taky velmi pragmatický a občas i dogmatický. Takže poslouchat jeho vyhraněné názory obvykle nevydržím příliš dlouho. Výhodou je, že můžu slušně požádat o ukončení přednášky, anebo prostě odejít do vedlejší místnosti. Stejně tak jako můžu vypnout televizi nebo rádio, když už nemám chuť (nebo kapacitu!) dál poslouchat.
Ale křičícího bažanta na zahradě nevypnete. Ani křupající sníh pod nohama, když jdete lesem a ten zvuk vás provází doslova na každém kroku. Jenže tohle vypnout nechcete. Tomu prostě nasloucháte rádi. A když se na chvilku zastavíte, zimní bunda přestane šustit a sníh křupat, dá se krásně naslouchat i tichu… V přírodě je takový okamžik téměř posvátný, a přináší klid a pokoru.
Ráda naslouchám i svému šestiletému vnukovi. Jeho otázky a postřehy mi odhalují úplně novou dimenzi pohledu na svět.
Postupně jsem se naučila naslouchat svému srdci a taky intuici. Ale především svojí mamince a dokonce i tchýni. V případě maminky mě k tomu donutila její diagnóza Alzheimerovy choroby. Proto několikrát denně s láskou naslouchám jejím vzpomínkám, přijímám její smyšlené historky a odpovídám na její stále stejné otázky.
Své dvaadevadesátileté tchýni naslouchám především z úcty k jejímu věku a psychické kondici. Ale dělám to ráda, protože na konci každého rozhovoru je z jejího hlasu slyšet uspokojení, že jí někdo se zájmem naslouchal.
Myslím si, že naslouchání má smysl.
Kdybychom si víc naslouchali, možná bychom byli šťastnější.
Ještě že máme možnost si vzájemně aspoň psát…
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
HŠ.
