Domácí zabíjačka
Ilustrační foto: pixabay.com

Domácí zabíjačka

22. 2. 2021

Měsíc únor býval v naší rodině charakterizován jako období masopustu. Většinou probíhaly i školní prázdniny, které jsme se sestrou trávily na podnikové chatě v Lužických horách.

Když jsme po týdnu stráveném lyžováním a různými zimními hrátkami přijížděly domů rozjívené a ošlehané mrazivým větrem, vítala nás pravidelně vůně čerstvě upečených koblih.

Myslela jsem, že to tak mají ve všech rodinách. Jak jsem se zmýlila! V rodině mého manžela byl únor měsícem domácí zabíjačky. Tchán si po celý rok vykrmoval vepříka a v únoru vždy přišel jeho čas. Tedy čas toho vepříka.

Vždy jsem si představovala, že zabíjačka je taková lidová veselice, při které se porazí prase, upečou jitrničky, popije pivko a jde se domů. Něco jako vinobraní trochu jinak. Skutečnost však byla zcela odlišná.

Dostavovali jsme se s manželem v okamžiku, kdy poražené prase viselo na jakési provizorní dřevěné konstrukci, krev kdosi míchal v míse, aby se nesrazila, a na obřím vále v bývalé prádelně už se děda a švagr oháněli čerstvě nabroušenými noži. Manžel se okamžitě připojil a kusy rozporcovaného masa padaly do plechové vaničky. Já jsem se zatím rozkoukávala.

Kolem to vypadalo jako v pohádce Pekařův císař. Ten dělal to a ten zas tohle a všichni dohromady udělali vše potřebné. Každý věděl, co je v které chvíli potřeba udělat, jen já jsem koukala jak tele na nová vrata a snažila jsem se být alespoň trochu užitečná.

Časem jsem se však naučila připravovat špejle na jitrnice, jitrnice špejlovat, míchat krev, prát střeva, hlídat a podlévat zabíjačkový guláš, škvařit sádlo a různé další pomocné práce. Už jsem tolik nepřekážela, alespoň jsem si to namlouvala. I tak jsem budila všeobecné veselí tím, jak jsem žasla nad tím, že prase je využitelné takříkajíc od hlavy po ocásek. Ovar, krkovice, bůček, kotlety, kýta. Pro fajnšmekry vepřová panenka. Všechno ostatní včetně vnitřních orgánů se zpracuje na válu, žaludek a střeva se vyperou a vznikne tlačenka, jitrničky, jelítka, prejt světlý, prejt tmavý a z rozvařených částí kůže sulc. Dále sádlo, škvarky, zabíjačkový guláš, uzený špek a polévka trdelná zvaná prdelačka. Zbude kůže, tzv. krupon. No řekněte, které jiné jateční zvíře má takovou "využitelnost"?

Děda se odstěhoval do penzionu pro důchodce, kde pro chov domácích vepříků neměli pochopení, a tak zabíjačky ustaly. Občas jsme nostalgicky zavzpomínali,  ale kvalitního masa bylo všude dost, takže jsme neměli potřebu stát se samozásobiteli. Až jednou. Kamarád našeho syna vlastnící rozsáhlé hodpodářství nám nabídl k odkupu vepříka. Řekla jsem sice rozhodné ne, ale když se manžel o následujícím víkendu jal vyrábět obří dřevěný vál, věděla jsem, že je rozhodnuto. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Zabíjačka bude, ale jenom z poloviny prasete.

Už jste někdy kupovali půlku prasete? Má to jeden háček. Musíte sehnat někoho, kdo si koupí tu druhou půlku. A zde nastal problém. Člověk, který si měl koupit druhou půlku, si to rozmyslel a my jsme čekali na dalšího dobrodruha. Dočkali jsme se v květnu.

A tak se stalo, že jsme jednoho krásného květnového dne převáželi půlku čerstvě poraženého prasete na chalupu vzdálenou 80 km, abychom se potěšili domácí zabíjačkou.

Některé roky bývá v květnu ještě chladno, ale tento květen byl zrovna mimořádně teplý, nebe azurové a sluníčko vesele svítilo. Uklidňovali jsme se představou, že k večeru má podle předpovědi přijít ochlazení, ale jak už to tak bývá, přesný opak byl pravdou. Odpoledne už teploty šplhaly k 30 stupňům Celsia. Prostředí naší kuchyně, kde navíc sálal roztopený sporák, by se snad dalo přirovnat ke kotelně zámořského parníku, nebo parní lokomotivy, kdy se ještě ručně přikládalo uhlí do kotlů.

Manžel nadšeně pracoval nožem, až krev stříkala - no všude. Já jsem zachraňovala co se dalo. Topila, běhala s hadrem a utírala krvavé cákance z podlahy, hlídala polévku, aby nepřetekla, guláš, aby se nepřipálil, mouchy, aby nám nelétaly dovnitř, chystala sklenice zavařovačky, špejlovala jitrnice. A proklínala sebe, že jsem nebyla ráznější a včas to šílenství nezarazila, manžela, že neumí donést maso z válu na stůl, aniž by se za ním nevytvořila krvavá stezka. Odpovědí mi byly jen jeho zuřivé pohledy a jednu chvíli to vypadalo, že po mně to maso hodí. Pak už jsme nemluvili vůbec a jenom dělali vše pro to, aby už bylo hotovo.

Končili jsme naprosto vyčerpaní někdy kolem desáté hodiny večer. Naporcované maso bylo v mrazáku, guláš na plotně, jitrnice a jelítka se chladily na válu, tlačenka a sulc v lednici. Na plotně se ještě škvařilo sádlo, špek se povaloval všude. Mlčky jsem obhlédla škody - krvavé cákance na zácloně, závěsech, mastný povlak na nábytku (už jsem pochopila, proč děda zpracovával maso v prádelně) a s myšlenkami na rozvod jsem odešla do koupelny.

Voňavá koupel mě trochu zklidnila, usoudila jsem, že rozvod po 40 letech manželství už skoro nestojí za to, a v lepší náladě jsem se vrátila zpět do kuchyně. Ještě bylo třeba míchat polévku , aby nezkysla,  a v tom jsme se celou noc střídali. Ráno manžel jako vzorný soused roznášel sousedům výslužku, ovšem bez polévky, té se totiž přes naši péči podařilo zkysnout.

Já jsem zatím s kartáčem v ruce drhla podlahy, nábytek, dveře, a do toho do mě pražilo slunce holým oknem. Záclona a závěsy byly v pračce. Když se manžel zhruba za dvě hodiny vrátil posilněn nesčetnými panáčky, které všude  dostával za odměnu, nebyla jsem příliš vlídná.

Poslední maso z domácího vepříka jsme spotřebovali na vánoce a pomalu a nesměle přišla na přetřes otázka, kdy si zase zabíjačku zopakujeme. Na to jsem stereotypně odpovídala: "Jen přes mou mrtvolu!"

Sice jsem si nemohla být jistá, že si manžel vybere správně, ale trvala jsem si na svém a časem řeči o domácí zabíjačce ustaly.

Nedávno však manžel zjistil, že lze od soukromého zemědělce koupit mléko přímo, jak se říká, od krávy, a začal se zabývat myšlenkami na výrobu domácího sýra. S hrůzou očekávám další chalupářskou sezonu.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Ivanko umíš humorně podat, bavím se. Nemám zabíječky ráda, prožila jsem jich bezpočet a loni si s tím začal syn. Utíkám z domu , ale když je po všem, špejluji, krajim, smažím, škvařim...
Láďa Choc
No to víš holka, to je zabiječka. Já už jich mám za sebou asi tak120 a vím co to je. Ta zabiječka to už je třešnička na dortu. Příprava minimálně týden předem. Veškeré možné nádobí,kotle,necky, vál, koření, papíry na tlačenky atd. A v neposlední řadě pomocníci-hosté. Nějaké pivko, kořalku,kafe, bábovka, štrůdl - no je to řehole
Anna Čípová
Při čtení jsem si vybavila zabijačky u prarodičů. Díky.
Marie Faldynová
Prase jsme neměli, ale když jsme likvidovali zahradu, nacpali jsme do mrazáku maso z několika ovcí a pak z toho vařili asi rok, byla to dobrota. Od té doby jsem skopové jedla asi dvakrát...
Alena Švancarová
Krásný čuník,škoda ho do jitrnic.ale když ony jsou pak tak dobrý,domácí a jelítka a guláš a ouško a rypáček s křenem nebo vejmrdou...je já bych si dala.To jste tomu dala takovéhle téma..Já bych jedla až bych praskla.....
Alena Várošová
Ivanko, připomenula jsi mi moje pozdní dětství a mé mládí,kdy napřed u rodičů a potom i sami s manžeem jsme chovali prase,či i dvě.Bylo to skoro tak,jak to popisuješ.Zazpomínala jsem si,co jsem měla nejvíc ráda na zabijačce.A byla to bábovka a čaj s rumem.Moc pěkný,vzpomínkový článek,děkuji.
Věra Ježková
Ivanko, pobavila jsi mě. Zabíjačku nemusím, ani většinu výrobků z ní. Domácí sýr bych si dala. :-)
Eva Mužíková
Ivano, jestli bude manžel mléko od soukromého zemědělce pouze donášet, tak to je dobrý. Jsi si ale jistá, jestli neuvažuje jako majitel nemovitosti se zahradou o mléce od vlastní stračeny???:))))) Mám spoustu zkušeností s chovem hovězího dobytka, když tak se na mne klidně obrať, ráda poradím... Potěšila jsi mne, jsem dítě řezníka, který mne bral i na zabiječky po okolí. To proto, že jsem zvládala všechny práce kolem, které někteří majitelé prasátka někdy neuměli...
Milan Pepo
Tak to je zase téma.:-) U nás se zabíjelo dvakrát do roka. Jednou na zimu, jeden či dva pašíci, kdy se dělalo mraky výrobků a jednou na léto, kdy šlo všechno spíš na maso a do konzerv pro ,,návštěvy." Pamatuji si na jednu ,,letní" zabijačku z roku 1981. Tady jsme všichni ve věku, kdy si pamatujeme polské události roku 1980. Takže v tom roce 81 se k nám po nejrůznějších peripetiích dostala z Polska návštěva vzdálenějších příbuzných. Zrovna jsme zabíjeli. Znáte to. První je ovar, pak smažák, navečer už jitrnice, jelita, ovarová polívka a řízky... Brzy po ránu už pašík visel rozpůlený na trojnožce. Chlapi jsme byli v plné práci, když za námi přišla na dvůr teta Otýlka. Z Waršavy. Kouká na to prase a najednou začala brčet. ( Já budu psát česky). Tak jí povídám: ,,Teti, snad vám není toho prasete líto?" A ona se slzami v očích mi povídá:,, Mili ne, ale já už jsem dlouho neviděla tolik masa pohromadě". Tak nevím jestli to bylo k smích nebo pláči. Přes den se ládujeme a zkoušíme postupně jednotlivé produkty. Teta si občas jen tak uzobla. Večer už bylo pro ten den uděláno. Sedíme v jídelně a máma donesla na stůl mísu čerstvých smažených řízků. Každý už sotva funěl, ale ještě jsme se do toho pustili. A bez chleba , samozřejmě. A tetka opět slzy v očích. ,,Kdyby tohle viděli u nás v Polsce." Druhý den odjížděli. No dostali toho nabaleno. Česká tetička povídá:,, To je zbytečné, na hranicích jim to zabaví." Za týden jsme dostali od tety z Polska dopis. Půlka výslužky jim padla na úplatek pro celníky, ale zbytek provezli. A vážili si každé ,,špejle", zatím co mi ,,žrali" všechno bez chleba. :-) No vida, uplynulo čtyřicet let a dnes dovážíme vepřové z Polska.
Dana Puchalská
Paráda, paráda a ještě jednou paráda. Prase si prý lehne i na záda, pcha,jednou hnalo chudáka řezníka až k plotu a zpátky. Bylo veselo. Zabijačky si pamatuju moc dobře. Ať v dětství,tak i teď v dospělosti. Děkuju za humorný příběh.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?