Domácí zabíjačka
Ilustrační foto: pixabay.com

Domácí zabíjačka

22. 2. 2021

Měsíc únor býval v naší rodině charakterizován jako období masopustu. Většinou probíhaly i školní prázdniny, které jsme se sestrou trávily na podnikové chatě v Lužických horách.

Když jsme po týdnu stráveném lyžováním a různými zimními hrátkami přijížděly domů rozjívené a ošlehané mrazivým větrem, vítala nás pravidelně vůně čerstvě upečených koblih.

Myslela jsem, že to tak mají ve všech rodinách. Jak jsem se zmýlila! V rodině mého manžela byl únor měsícem domácí zabíjačky. Tchán si po celý rok vykrmoval vepříka a v únoru vždy přišel jeho čas. Tedy čas toho vepříka.

Vždy jsem si představovala, že zabíjačka je taková lidová veselice, při které se porazí prase, upečou jitrničky, popije pivko a jde se domů. Něco jako vinobraní trochu jinak. Skutečnost však byla zcela odlišná.

Dostavovali jsme se s manželem v okamžiku, kdy poražené prase viselo na jakési provizorní dřevěné konstrukci, krev kdosi míchal v míse, aby se nesrazila, a na obřím vále v bývalé prádelně už se děda a švagr oháněli čerstvě nabroušenými noži. Manžel se okamžitě připojil a kusy rozporcovaného masa padaly do plechové vaničky. Já jsem se zatím rozkoukávala.

Kolem to vypadalo jako v pohádce Pekařův císař. Ten dělal to a ten zas tohle a všichni dohromady udělali vše potřebné. Každý věděl, co je v které chvíli potřeba udělat, jen já jsem koukala jak tele na nová vrata a snažila jsem se být alespoň trochu užitečná.

Časem jsem se však naučila připravovat špejle na jitrnice, jitrnice špejlovat, míchat krev, prát střeva, hlídat a podlévat zabíjačkový guláš, škvařit sádlo a různé další pomocné práce. Už jsem tolik nepřekážela, alespoň jsem si to namlouvala. I tak jsem budila všeobecné veselí tím, jak jsem žasla nad tím, že prase je využitelné takříkajíc od hlavy po ocásek. Ovar, krkovice, bůček, kotlety, kýta. Pro fajnšmekry vepřová panenka. Všechno ostatní včetně vnitřních orgánů se zpracuje na válu, žaludek a střeva se vyperou a vznikne tlačenka, jitrničky, jelítka, prejt světlý, prejt tmavý a z rozvařených částí kůže sulc. Dále sádlo, škvarky, zabíjačkový guláš, uzený špek a polévka trdelná zvaná prdelačka. Zbude kůže, tzv. krupon. No řekněte, které jiné jateční zvíře má takovou "využitelnost"?

Děda se odstěhoval do penzionu pro důchodce, kde pro chov domácích vepříků neměli pochopení, a tak zabíjačky ustaly. Občas jsme nostalgicky zavzpomínali,  ale kvalitního masa bylo všude dost, takže jsme neměli potřebu stát se samozásobiteli. Až jednou. Kamarád našeho syna vlastnící rozsáhlé hodpodářství nám nabídl k odkupu vepříka. Řekla jsem sice rozhodné ne, ale když se manžel o následujícím víkendu jal vyrábět obří dřevěný vál, věděla jsem, že je rozhodnuto. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Zabíjačka bude, ale jenom z poloviny prasete.

Už jste někdy kupovali půlku prasete? Má to jeden háček. Musíte sehnat někoho, kdo si koupí tu druhou půlku. A zde nastal problém. Člověk, který si měl koupit druhou půlku, si to rozmyslel a my jsme čekali na dalšího dobrodruha. Dočkali jsme se v květnu.

A tak se stalo, že jsme jednoho krásného květnového dne převáželi půlku čerstvě poraženého prasete na chalupu vzdálenou 80 km, abychom se potěšili domácí zabíjačkou.

Některé roky bývá v květnu ještě chladno, ale tento květen byl zrovna mimořádně teplý, nebe azurové a sluníčko vesele svítilo. Uklidňovali jsme se představou, že k večeru má podle předpovědi přijít ochlazení, ale jak už to tak bývá, přesný opak byl pravdou. Odpoledne už teploty šplhaly k 30 stupňům Celsia. Prostředí naší kuchyně, kde navíc sálal roztopený sporák, by se snad dalo přirovnat ke kotelně zámořského parníku, nebo parní lokomotivy, kdy se ještě ručně přikládalo uhlí do kotlů.

Manžel nadšeně pracoval nožem, až krev stříkala - no všude. Já jsem zachraňovala co se dalo. Topila, běhala s hadrem a utírala krvavé cákance z podlahy, hlídala polévku, aby nepřetekla, guláš, aby se nepřipálil, mouchy, aby nám nelétaly dovnitř, chystala sklenice zavařovačky, špejlovala jitrnice. A proklínala sebe, že jsem nebyla ráznější a včas to šílenství nezarazila, manžela, že neumí donést maso z válu na stůl, aniž by se za ním nevytvořila krvavá stezka. Odpovědí mi byly jen jeho zuřivé pohledy a jednu chvíli to vypadalo, že po mně to maso hodí. Pak už jsme nemluvili vůbec a jenom dělali vše pro to, aby už bylo hotovo.

Končili jsme naprosto vyčerpaní někdy kolem desáté hodiny večer. Naporcované maso bylo v mrazáku, guláš na plotně, jitrnice a jelítka se chladily na válu, tlačenka a sulc v lednici. Na plotně se ještě škvařilo sádlo, špek se povaloval všude. Mlčky jsem obhlédla škody - krvavé cákance na zácloně, závěsech, mastný povlak na nábytku (už jsem pochopila, proč děda zpracovával maso v prádelně) a s myšlenkami na rozvod jsem odešla do koupelny.

Voňavá koupel mě trochu zklidnila, usoudila jsem, že rozvod po 40 letech manželství už skoro nestojí za to, a v lepší náladě jsem se vrátila zpět do kuchyně. Ještě bylo třeba míchat polévku , aby nezkysla,  a v tom jsme se celou noc střídali. Ráno manžel jako vzorný soused roznášel sousedům výslužku, ovšem bez polévky, té se totiž přes naši péči podařilo zkysnout.

Já jsem zatím s kartáčem v ruce drhla podlahy, nábytek, dveře, a do toho do mě pražilo slunce holým oknem. Záclona a závěsy byly v pračce. Když se manžel zhruba za dvě hodiny vrátil posilněn nesčetnými panáčky, které všude  dostával za odměnu, nebyla jsem příliš vlídná.

Poslední maso z domácího vepříka jsme spotřebovali na vánoce a pomalu a nesměle přišla na přetřes otázka, kdy si zase zabíjačku zopakujeme. Na to jsem stereotypně odpovídala: "Jen přes mou mrtvolu!"

Sice jsem si nemohla být jistá, že si manžel vybere správně, ale trvala jsem si na svém a časem řeči o domácí zabíjačce ustaly.

Nedávno však manžel zjistil, že lze od soukromého zemědělce koupit mléko přímo, jak se říká, od krávy, a začal se zabývat myšlenkami na výrobu domácího sýra. S hrůzou očekávám další chalupářskou sezonu.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Milan Sova
Mám volný jedno tele, slečnu ;-) Tak si přijeď :-)
Milan Sova
Libore já pořád čekám na to máslo ;-)
Hana Rypáčková
Ivano, humorné. Taky jsem kdysi pomáhala a... Z těch mastných rukou mi bylo špatně. Dost se mi ostatní s mastnými pusami posmívali.. Pratetičku při naháněčce porazilo prase, zlomilo ji ruku a lítalo po vsi. Chtěla jsem , aby mu dali milost, ale byla jsem pro smích..
ivana kosťunová
To mě těší- děkuji :))
Rostislav Mraček
Usmívám se, směju, řehtám. Ohromné vylíčení zabijačky! Moc se vám to povedlo.
ivana kosťunová
Evo- nestraš - to tak, ještě stračenu ! Zdeno, Milane, Vlasto - děkuji za vaše příběhy a všem ostatním za milé komentáře, těší mě, že zabíjačky ještě stále patří k našemu folklóru, alespoň pro nás. Generace našich dětí a vnuků už asi nebude vědět, o co jde :))
ivana kosťunová
Láďo choci- já vím, a ještě upéci buchtu do jitrnic, oloupat česnek, zašpičatit špejle, připravit slivovičku, či jinou pálenku a dostatek malých štamprlí, a další a další, ale chtěla jsem, aby článek byl především čtivý, proto jsem to všechno nevyjmenovávala- byla by to nuda.
Zdenka Soukupová
Ještě jsem si vzpomněla na příhodu: řezník prase usmrcoval takovou "pistolí", nevím, jak se to zařízení jmenovalo. Byl to takový váleček, do něj se dal nějaký náboj, váleček se přiložil praseti na čelo a střelilo se rovnou do mozku. Ale jednou prase mělo moc tvrdou lebeční kost. Dostalo jednu ránu, sedlo na zadek a kvičelo. Dostalo druhou ránu, sedělo a kvičelo dál. Řezník a všichni okolo byli už nervózní. Tak prase dostalo třetí ránu, škublo s sebou a padlo rovnou na řezníka. Skoro dvoumetrákové prase! Chlapům dalo dost práce řezníka vyprostit. Ale naštěstí to dopadlo dobře a zabijačku jsme s úspěchem dokončili. Jen se tenkrát vypilo víc kořaličky.
Jana Kollinová
Článek je napsaný s humorem, který mám ráda. Zabíjačku jsem nikdy neviděla, přestože můj dědoušek chodil k sousedům v okolí zabíjet a určitě by mě přizval, kdyby to moje maminka, vegetariánka, striktně nezakázala. Tak se ze mě stala, po tatínkovi masožravka, křížená maminčiným vegetariánským genem. S přibývajícím věkem se na mém talíři maso objevuje sporadicky.
Naděžda Špásová
Zabíjaček jsem si taky užila až až. Jako dítě jsem nic z těch dobrot nejedla, až o hodně později jsem tomu přišla na chuť. Dobře napsané, jako vždy. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.