BLOG - Závěť

Kdo chce, nechť tak učiní, kdo má jasného jednoho dědice, si nemusí dělat starosti, přiznám, že také občas o tom přemýšlím. Moje teta, tehdy v NSR neměla děti a říkala, musím sepsat závěť , vše Sonja dostaneš, nemám nikoho. Nenapsala a propadlo státu. Jo také mě připadá, že ta závěť se blíží k posledním věcem člověka.

Jsme se sestrou bez potomků, ale dnes už také začínáme zvažovat, co s chalupou v Týně, kdybychom odešly naráz nebo záhy po sobě. Už jsme si něco vymyslely a myslím, že to tak bude dobře.

Myslím si, že i já bych měla, ale "inventarizace" ve mně vzbuzuje mnohem větší hrůzu, než představa mé fyzické konečnosti, obzvláště v této nevyzpytatelné době a v mém věku. Jsme teď všichni tak trochu v "rozhoupaném letadle".

Asi by tyhle věci člověk měl vyřešit za "dobrého rozumu", ale já to neřeším. Mám dvě děti, tak je vše jasné.

Někdy se ne nadarmo říká, že by pořádek měl být i ve věcech, které si do hrobu nevezmeme. A já jsem pro, sice pro živé to zrovna není jednoduché, ale musíme se přes tuto skutečnost nějak přenést.