Vladimíra (74): Být vdovou je třeba se naučit
Ilustrační foto: pixabay.com (Simplified Pixabay License)

Vladimíra (74): Být vdovou je třeba se naučit

24. 2. 2021

S manželem jsme se seznámili při studiu na gymnáziu. Na vysokých školách se naše cesty rozešly, ale pak jsme se náhodou potkali na jedné společenské události a zjistili jsme, že k sobě patříme. Život nám připravil různé zkoušky, ale ta největší pro mě byla, když jsem se stala vdovou.

Vychovali jsme dva syny. Jeden je lékař, druhý inženýr, oba žijí v Praze. My jsme s manželem zůstali v malém moravském městečku a chápali jsme, že kvůli svým náročným profesím na nás nemají moc času. Přijeli tak jednou, dvakrát za rok, někdy jsme jeli k nim do Prahy.

Měli jsme takové normální manželství. Já prošla těžkou nemocí a manžel stál při mně. Těžce nám bylo i tehdy, když si zlomil nohu tak nešťastně, že se už nikdy nemohl pohybovat bez hůlky. Ale vždy jsme se navzájem podporovali a když jsem viděla různé nepovedené vztahy mých známých, byla jsem vděčná za to, že mám za muže právě jeho. Byl pracovitý, pozorný, zručný. Žili jsme si klidně, ale dobře.

Zemřel v sedmdesáti letech. Náhle. I když, se to dalo čekat, protože byl silný kuřák a moc o své zdraví nedbal, kvůli čemuž jsme se v posledních letech dost hádali. Zemřel rychle, na infarkt, krátce poté, co ho sanitka odvezla do nemocnice. Hrozné bylo, že jsem tam telefonovala a sestra mi řekla, že je vše v pořádku. Když jsem tam další den šla na návštěvu, už nebyl. Vlastně umíral v době, kdy jsem tam volala, jenže sestra asi neměla čas se se mnou vybavovat. Byla bych ráda při něm, u něj, ale když jsem přišla, dali mi jen jeho oblečení, ve kterém ho přivezli. Stála jsem tam na chodbě s igelitkou, v ní byly jeho tepláky a stará domácí košile. Marně jsem se snažila dovolat synům, kteří nebrali mobil. Nikdo si mě v nemocnici nevšímal. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Vlastně ani nevím, jak jsem se dostala domů.

Syn volal až večer. Prý jsem něco nesouvisle blábolila do telefonu. Oba přijeli až další den. Do té doby mám všechno jako v mlze. Vím, že někdo si může myslet, že ve vyšším věku se už s odchodem blízkých člověk musí smířit, musí s ním počítat, ale na to se nikdy nepřipravíte.

Nejhorší bylo to vyřizování. Pořád bylo třeba někam chodit, někam telefonovat. Kluci zase brzy odjeli, neměli moc času. Často mi volali, ale po pohřbu vlastně vše bylo na mě. Vyřizování si nové občanky, přehlašování energií, vyřizování přístupu k bankovnímu účtu. Tam jsem zjistila, že manžel měl dluh. Nechápu proč, ale dlužil padesát tisíc korun, které splácel po tisícovce. Teď ho splácím já. Ukázalo se, že z jedné penze nevyžiju. Náš byt byl velký a nájemné vysoké, navíc se ho majitel domu ještě pokusil zvýšit. Kluci mi našli nedaleko našeho původního bydliště menší a levnější byt. Necítím se v něm dobře, nikoho v tom domě neznám, ale chápu, že to bylo nezbytné.

Velice často se přistihuju, že nemám co dělat. Nechce se mi vařit, nevidím důvod, přece nebudu vařit sama sobě. Nebaví mě v bytě uklízet, něco zdobit, vylepšovat. K čemu, když to nikdo nevidí. Nejsem zvyklá někam sama chodit. Kam? To si mám jít sama sednout do kavárny? Kamarádku mám jednu, ale ta je vážně nemocná, tak se bojím, že ji taky ztratím. Navíc pořád přemýšlím, proč si manžel bez mého vědomí půjčil peníze a na co.

Mám pořád plné krabice různých manželových dokumentů, zápisků, fotografií. On se svého času živil jako novinář, rád fotil, psal, pracoval v propagaci, později pro jednu regionální malou reklamní agenturu. Nemám sílu to všechno protřídit, vyhodit. Do nového bytu jsem převezla i krabice s jeho oblečením. Je mi líto dát je do popelnice.

Vím, že by mi každý řekl, že se musím naučit žít sama, nově, jinak. Vím, že spousta žen ovdověla, že neprožívám nic výjimečného. Ale nějak si s tím neumím poradit. Cítím se sama, zbytečná. Nechci synům často volat, ať je neotravuju, ať nemají pocit, že se o mě musejí starat. Chci působit statečně, vyrovnaně. Ale je to hodně těžké. Tak jsem se rozhodla, že se musím naučit být vdovou. Nevzpomínat, nelitovat se, najít si nějaký nový smysl života. Sice nevím, jak to udělat, ale možná je to první krok, že nad tím aspoň takhle přemýšlím.

Vladimíra (ovdověla v 70 letech, pro neziskový portál vdovyvdovam.cz psáno v 74 letech)

ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.6 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Ještě jednou se vrátím do diskuze a doporučuji paní Vladimíře požádat o pomoc psychologa a nepřenášet své smutky na děti.
Jana Kollinová
Jako vdova jsem po delším období smutku našla ulehčení a možnost znovu se nadechnout poté, co jsem v bytě změnila téměř vše, co bylo úzce spjato se zesnulým manželem. Ponechala jsem si jen skromné předměty, připomínající naše společné žití. Vytvořila jsem si svůj nový domov, svůj nový život. Syna jsem do svého osobního smutku příliš nevtáhla, oba jsme potřebovali vyrovnat se s realitou. Jeho život má jiné priority a já jsem si našla ty své.
Lenka Kočandrlová
Paní může chodit sama klidně do parku,do lesa,k řece...Všude jsou lidé,stačí se dát do řeči,i dnes to jde, a postupně si najít nějaké známé.Nejhorší je,sedět doma,mít krabice s šatstvem po mužovi,a plakat a nedělat nic. Oblečení se dá dát do kontejneru na tyhle věci,rádi si to vezmou,protože se vyhazuje víc ženských oděvů a třeba bezdomovců,co by to potřebovali,je víc,než žen-bezdomovkyň. Nemyslím si,že je řešení se více upínat na syny,když se nevídali často předtím,tak asi nemají tu potřebu matku častěji vidět,a ani nyní. Škoda,že jsou zavřené knihovny,tam se dá snadno seznamovat na akcích pro seniory a je to na jiné úrovni,než jít někam do hospody nebo na seznamku,kde hrozí naletění na nějakého podvodníka.Možná si má člověk ještě za života manžela/manželky představit tu situaci po jeho/její smrti a tak trochu se na to "připravit",aspoň duševně.Je jasné,že tu nikdo z nás nebude věčně....
Hana Nováková
Článek a úvaha ze života, i když bych s řadou věcí ne snad nesouhlasila, ale každý to má určitě jinak, tak nějak po svém. Ale dle mého - hlavně být vdovou je stav, který je nezměnitelný a k životu patří, nic se není nutné učit, chce to žít dál, vzpomínat a možná i děkovat za ta společná léta života, která přinesla dobré i zlé. Důležité je to, co je nyní a co bude, protože minulost nezměníme, en krásně vzpomínky nám zůstanou.
Marie Faldynová
Nevím, jak dlouho bude pod články píseň gospelové skupiny Letovice Poušť, ale začala bych tam.
Jana Hošková
Smutné...a přece by stačilo tak málol Mít syny a jejich rodiny vedle sebe, být součástí jejich rodin. To je to, co člověka drží. Bohužel to leckdy nejde.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?