Vychovali jsme dva syny. Jeden je lékař, druhý inženýr, oba žijí v Praze. My jsme s manželem zůstali v malém moravském městečku a chápali jsme, že kvůli svým náročným profesím na nás nemají moc času. Přijeli tak jednou, dvakrát za rok, někdy jsme jeli k nim do Prahy.
Měli jsme takové normální manželství. Já prošla těžkou nemocí a manžel stál při mně. Těžce nám bylo i tehdy, když si zlomil nohu tak nešťastně, že se už nikdy nemohl pohybovat bez hůlky. Ale vždy jsme se navzájem podporovali a když jsem viděla různé nepovedené vztahy mých známých, byla jsem vděčná za to, že mám za muže právě jeho. Byl pracovitý, pozorný, zručný. Žili jsme si klidně, ale dobře.
Zemřel v sedmdesáti letech. Náhle. I když, se to dalo čekat, protože byl silný kuřák a moc o své zdraví nedbal, kvůli čemuž jsme se v posledních letech dost hádali. Zemřel rychle, na infarkt, krátce poté, co ho sanitka odvezla do nemocnice. Hrozné bylo, že jsem tam telefonovala a sestra mi řekla, že je vše v pořádku. Když jsem tam další den šla na návštěvu, už nebyl. Vlastně umíral v době, kdy jsem tam volala, jenže sestra asi neměla čas se se mnou vybavovat. Byla bych ráda při něm, u něj, ale když jsem přišla, dali mi jen jeho oblečení, ve kterém ho přivezli. Stála jsem tam na chodbě s igelitkou, v ní byly jeho tepláky a stará domácí košile. Marně jsem se snažila dovolat synům, kteří nebrali mobil. Nikdo si mě v nemocnici nevšímal. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Vlastně ani nevím, jak jsem se dostala domů.
Syn volal až večer. Prý jsem něco nesouvisle blábolila do telefonu. Oba přijeli až další den. Do té doby mám všechno jako v mlze. Vím, že někdo si může myslet, že ve vyšším věku se už s odchodem blízkých člověk musí smířit, musí s ním počítat, ale na to se nikdy nepřipravíte.
Nejhorší bylo to vyřizování. Pořád bylo třeba někam chodit, někam telefonovat. Kluci zase brzy odjeli, neměli moc času. Často mi volali, ale po pohřbu vlastně vše bylo na mě. Vyřizování si nové občanky, přehlašování energií, vyřizování přístupu k bankovnímu účtu. Tam jsem zjistila, že manžel měl dluh. Nechápu proč, ale dlužil padesát tisíc korun, které splácel po tisícovce. Teď ho splácím já. Ukázalo se, že z jedné penze nevyžiju. Náš byt byl velký a nájemné vysoké, navíc se ho majitel domu ještě pokusil zvýšit. Kluci mi našli nedaleko našeho původního bydliště menší a levnější byt. Necítím se v něm dobře, nikoho v tom domě neznám, ale chápu, že to bylo nezbytné.
Velice často se přistihuju, že nemám co dělat. Nechce se mi vařit, nevidím důvod, přece nebudu vařit sama sobě. Nebaví mě v bytě uklízet, něco zdobit, vylepšovat. K čemu, když to nikdo nevidí. Nejsem zvyklá někam sama chodit. Kam? To si mám jít sama sednout do kavárny? Kamarádku mám jednu, ale ta je vážně nemocná, tak se bojím, že ji taky ztratím. Navíc pořád přemýšlím, proč si manžel bez mého vědomí půjčil peníze a na co.
Mám pořád plné krabice různých manželových dokumentů, zápisků, fotografií. On se svého času živil jako novinář, rád fotil, psal, pracoval v propagaci, později pro jednu regionální malou reklamní agenturu. Nemám sílu to všechno protřídit, vyhodit. Do nového bytu jsem převezla i krabice s jeho oblečením. Je mi líto dát je do popelnice.
Vím, že by mi každý řekl, že se musím naučit žít sama, nově, jinak. Vím, že spousta žen ovdověla, že neprožívám nic výjimečného. Ale nějak si s tím neumím poradit. Cítím se sama, zbytečná. Nechci synům často volat, ať je neotravuju, ať nemají pocit, že se o mě musejí starat. Chci působit statečně, vyrovnaně. Ale je to hodně těžké. Tak jsem se rozhodla, že se musím naučit být vdovou. Nevzpomínat, nelitovat se, najít si nějaký nový smysl života. Sice nevím, jak to udělat, ale možná je to první krok, že nad tím aspoň takhle přemýšlím.
Vladimíra (ovdověla v 70 letech, pro neziskový portál vdovyvdovam.cz psáno v 74 letech)
