Dnes je svatého Matěje a to prý lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje, nad polem si skřivan zapěje. Myslím si, že už nebudou vánice ani vlezlá zima, proto vpustím do botníku jaro, poroučím si! Zimní čvachtanicí olezlé kozačky, sněhule a všechny ty boty s kožíšky kupím na hromadu, abych jim udělala očistnou koupel, vysušila je, namazala krémem a nablýskala k příštímu zimnímu použití. Jedněm koženým pánským velikánům obzvláště věnuji pozornost. Jejich makeup nechci, ani v nejmenším, ošidit. Připomenuly mi totiž příběh:
Událo se to nedávno, přesně zkraje letošní zimy. Můj drahý Stanik, ač nerad, musel jednoho dne z brdského městečka zajet do stověžaté Prahy k zubaři. Prevence. Plesové šaty na sebe nehodil, to zas tolik úcty k zubaři v sobě nepěstuje, ale přece jen se oblékl jinak, než je u něj člověk zvyklý. To znamená, že maskáčový outdoor, goretex či softshell se nekonal. Vzal na sebe úhledné džíny, bavlněné triko s lehkým svetrem, kabát od Bushmana, vše dobře sladěné do hnědavého tónu. Pozor, i ponožky. Moc jsem jej chválila. Pak ještě přišla řada na boty. V botníku jich až tolik k této verzi autfitu neměl, nicméně Stanik se rozhodl pro farmářky, v karamelové barvě, dosti obnošené.
„Ty boty jsem pěkně dlouho neměl na noze, ani už nevím, že je mám, alespoň je provětrám“, hájil Stanik své rozhodnutí, protože z mého výrazu odtušil, že být na mně, šáhla bych po těch tmavých kotníkových, smutně zejících v botníku vzadu. No, jeho volba.
Půldruhého kilometru dlouhou trasu k vlaku sjel Stanik autem, tudíž moc toho nenachodil. Od parkoviště přes peron a usednutím do vlaku se chůzí také nepředřel. Téměř hodinové regionální cestování využil koukáním do obrazovky telefonu. Má v něm nainstalované appky - různé kvízy nebo angličtinu, skvělé v boji proti „Němcovi“. Chvilkami i zvedl hlavu, zvědavým pohledem přelítl vagon, přičemž pomyslel na to, aby už byl zpět doma a mohl se zbavit té upjaté kazajky a přechodné role nonšalantního civilisty.
Vlak zastavil na Smíchovském nádraží. Aby se Stanik dostal k zubaři, musel sestoupat do metra, pak popojet jednu zastávku na Anděla, tam vystoupat z metra na rušnou ulici a po ní se vydat pěšky pár set metrů směrem k ordinaci. Pohoda, nenáročné, rychle zvládnutelné. Avšak, to byste nesměli mít potíže, které mu nastaly.
Už v metru jej znepokojil divný zvuk při každém kroku, takové fackovité plácnutí. Po očku pokukoval na bezprostředně jdoucí lidi okolo sebe. Ti však jen nepřítomně procházeli, plácnutí se jich netýkalo. Stanik, ač nerad, pozornost upřel na sebe. Zastavil se, pak zvedl nohu, nakročil, bylo ticho, žádné plácnutí, udělal pár kroků – „plesk!, plesk!“. „Co to sakra je?“, ptá se nahlas. Opět zastavil. Slyšel jen ticho podbarvené prouděním řídkého davu. Rozešel se a „plesk!, plesk!“. Přikrčil ramena, v otráveném nádechu se ušklíbl a pochopil, že to on a jeho chůze jsou zdrojem toho divného plácání. Podrážka pod patou jedné boty se odlepila. Najednou měl z jedné boty nazouvák a při chůzi fackoval podlahu.
Jelikož nechtěl být středem pozornosti, snažil se zvuk facek odhlučnit. Nohu s odlepenou podrážkou pod patou přisouval k nakročené noze, a tím se pajdavě kolébal ze strany na stranu. Vypadalo to dost invalidně. „Hned, jak se vrátím, zalepím dvoufázovým lepidlem!“, dušoval se.
Na Andělu, na prostranství dlážděném žulovými kostkami, si o své řekla i druhá bota. Odmítla poslušnost a uvolnila také podrážku pod patou. Stanik nyní musel šourat oběma nohama, protože, když tak neudělal, při chůzi fackoval dlažební kostky s každým krokem. Chvíli se mu dařilo pokračovat v chůzi podobné té, jakou ve filcových bačkorách leštíte zámecké chodby. Jenže botám se ten taneček nelíbil. První bota se vzbouřila a nechala si odchlípnout kompletně celou podrážku. Ze zimní boty náhle byla podivná baletní bota, což Stanik zjistil při došlápnutí, když studená vlhkost ulice orazítkovala chodidlo v ponožce, spoře chráněné svrškem boty. Stanikovi docvaklo, co se děje. Potupně se vracel pro podrážku smutně se válející na ulici s vidinou, že vše napraví lepidlo, když druhá bota si také odlehčila a na ulici se válely podrážky dvě. Stanik je tedy posbíral a chvíli paralyzovaně stál s oběma podrážkama v ruce. Dlažba bez podrážek docela chladila i tlačila. „Takto přece nemohu k zubaři“, láteřil si pod vousy a dostal nápad.
V baletním kroku, namísto k zubaři, vtancoval Stanik do nedalekého Humanicu, obchodu s obuví, a věřte, že tak kvapně ještě boty nekupoval. Duchaplná prodavačka, tušíc, že krušná potřeba bot dělá z člověka velkorysého klienta, nabídla Stanikovi ty nejdražší pánské zimní boty od Bugattiho (ale velmi vkusné) slovy: „Pojďte pane, ve vaší velikosti tu mám už jen tyto“. Stanik vplul bez odporu do nových bot a s úlevou vhodil do prázdné noblesní krabice torza rozpadlých farmářek. Platební kartě seškrtal několik tisíc a běžel k zubaři, kde nevěřícně, ale smíchy, vstřebával svou příhodu, než přišel na řadu.
P.S.: Jen dodávám, že Stanik měl s načasováním své prekérní situace vlastně velké štěstí, neboť přihodit se mu to v nouzovém čase, nevím, nevím , jak by mu jeho "dětskou" sedmačtyřícítku prodávali.