Koronavirus zmizel

Věro, na těchto stránkách jsem poznala moc dobře, jaké to je, když "sytý hladovému nevěří". V mládí jsem nikdy nečetla, protože ve dne nebyl čas a v noci jsem musela spát, abych byla schopná druhý den pracovat. Až na stará kolena jsem začala číst v moudrých knihách, abych se naučila žít.

Každý z nás vnímá stávající omezení související s pandemií C-19 jinak a každý má jinou hranici snesitelnosti. Když si vzpomenu na vyprávění rodičů o otřesných zážitcích v letech totálního nasazení v Německu, když si vzpomenu na jejich kruté poslední chvíle, pak pod tímto úhlem pohledu se mi jeví současná situace jen jako omezení komfortu, kterému jsme navykli a který je pro mladší generaci již standardem a pochopím, že chtějí mnohem víc. Jako seniorka mám několik možností jak se se situací vypořádat, ale určitě nepropadnu skepsi. Sdělení paní Hany - cituji: "Moje hranice snesitelnosti už je překročená a začínám mít dojem, že se psychicky zhroutím," je projevem momentálních pocitů a vím, že paní Hana věří, že bude lépe a bude si užívat mnoho dalších plnohodnotných dnů. :-)

Paní Hano, o závisti v mém příspěvku není ani slůvko a podmínky, které mám jsem si nejprve musela vytvořit. Možná to bude ode mě znít sobecky, přát Vám spokojený život v tom, co jste si vytvořila, přesto Vám hezký život přeji.

Hani, moc dobře tě chápu. Když jsem si loni několikrát posteskla, s velkým pochopením jsem se nesetkala. Sytý hladovému nevěří. Moudrých knih (bez ironie) jsem přečetla dost zamlada, když jsem si nevěděla rady se životem. Teď už je číst nemusím. Něco z nich ve mně zůstalo, k něčemu jsem dospěla sama. Vadí mi respirátor, vadí mi roušky. Kvůli dýchání a kvůli brýlím. Přesto je nosím, bez ohledu na příkazy. V Praze ani jinak nelze. Do obchodů chodím ráno, když tam skoro nikdo není. Tramvají jezdím výjimečně. Metrem jsem jela naposled loni v lednu. Jednou za 14 dní vyrazím za Jendou. Abych ze samoty nezblbla. Autobusem, v němž je pár lidí. S přítelem jsem se viděla letos dvakrát. Na Nový rok a dva měsíce poté – venku, na procházce. Přeji nám všem, aby se tvé přání co nejdříve splnilo. :-)

Paní Jitko já Vám přece Vaši chaloupku nezávidím. Jenom říkám, že máte jiné podmínky.

Paní Hano, cítím to podobně. Je mi smutno, spát nemůžu, na krátkou procházku je zřídka. Měla jsem jít na operaci s kyčlí, ale vše zrušeno. Takže s chůzí je to špatné. Nohy bolí soustavně, přidaly se i další zdravotní problémy. Lékař jen na telefonu, pouze e-recepty. Snažím se číst, někdy se soustředím, jindy musí knihu zavřít. Jen si říkám, proč je ta cesta ke smrti tak dlouhá. Omlouvám se za pesimistický tón, ale věřte mi, nejste v tom sama.

Hano , nápis se mi líbí a ráda ho podpořím. Hano já mám velmi blízko les a tak se tam můžu každý den vydat a nadýchat se čerstvého vzduchu a se psem hodinku procházet tiché a bez lidí prázdné lesní cesty. Dokonce se i přistihnu , že si povídám na hlas a obdivuji stromy,potůčky a vždy se vracím s nadějí, že bude líp. Hano mám ráda Vaše články a tak hodně pište , to hodně pomáhá.Dík...

Ta slova řekl někdy už ve 4. století sv. Augustin. „Zachovej řád, řád zachová tebe" (nejsem věřící, ale ten citát je můj oblíbený). Vaše pocity chápu, mívám podobné... vyrazím pak ven na procházku, to trochu pomáhá. Vy chodíte na procházky z pejskem zase.. Kamarád mi včera napsal: " Je to dlouhé tohle zastavení v čase, velká zkouška každého z nás. " Tak ať už se vaše přání vyplní!!! Jste statečná, přeji hodně zdraví...

Paní Hano, ta hranice, o které mluvíte, se opravdu netýká těch, "co mají chaloupku se zahrádkou a velký prostor přírody za ní, kam se mohou jít projít. Mohou se také realizovat uvnitř chaloupky, nebo se už začít rýpat na zahrádce". Stejně jako já věřím a chápu Vás, tak Vy můžete věřit mě, že ona chaloupka se zahrádkou, nejen mně, jen tak pro nic za nic, do náruče nespadla. Nic není zadarmo a každý má cestu, jakou si zvolí. Nic proti Vám osobně nemám, ale tak trochu mi to celé, co se kolem nás nyní děje, připomíná bajku o cikádách a mravencích. Literatura o které píšete je mi blízká a proto pro mě osobně "Koronavirus neexistuje".

Pane Václave, Vy máte doma manželku a máte kam jít na hodinovou procházku do přírody. Vás se opravdu žádná deprese netýká.