Věštkyně Pýthia byla prý vševědoucí. Nebo to alespoň účinně předstírala. Seděla si klidně na trojnožce v oblaku omamných par a v extázi, totálně zhulená, pak mohla říkat i úplné nesmysly. Byla to zkrátka nezpochybnitelná autorita. Věděla, co přijde. A co se nestane. Tedy spíše její kněží. Asi ale není dobré vědět všechno. Někdy v polovině šedesátých let minulého století, když jsem sedával na chebské radnici a koukal se z okna na otlučené a špinavé fasády činžáků na náměstí, jsem to strašně chtěl vědět. Pohled do stránek mého deníku nebyl totiž příliš optimistický. Rád bych tehdy zapomněl na vše, na co se zapomenout vůbec nedalo, a zároveň si vzpomenout na to, co se vůbec nikdy nestalo. Vím, je to trochu na hlavu, ale Pýthia by si s tím asi poradila. Hýřila vždy empatií, a tak chtěla uspokojit každého, kdo přišel.
Cítil jsem se občas jako Hamlet, když zakopl o Jorikovu lebku. Být, či nebýt? Žít, nebo živořit? A místo Jorikovy lebky se na mne z natažené dlaně šklebil osud.
"Žít, nebo nežít - to je, oč tu běží:
Zemřít - spát - nic víc -
a vědět, že tím spánkem skončí,
to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to byla meta
žádoucí nade všechno."
Výstižná jsou slova klasika. Všechna ta jména, která do té doby prošla mým životem, defilovala přede mnou jak němá výčitka. No, ono jich zase tolik nebylo. Ale každá z nich byla určitě ta pravá a největší. Ale jedna z té nevelké řady přeci jen vystupovala více do popředí. Jana, ta drobná, nenápadná, ale sebevědomá osůbka z kralupských tanečních, kráčela vždy v jejich čele. Osudové jméno. Nebylo jí tenkrát ani šestnáct let. Tedy stejně, jako bylo po dvou letech tomu mému plzeňskému snu. Chodili jsme vlastně spolu, nebo jsem si všechno jen vymyslel? Co byla realita a co byla jenom pouhá moje fikce? Kráčel jsem pouští bez hranic, pachtil jsem se nahoru a dolů po nekonečných dunách a ona stále zářila nad obzorem jak fata morgána. Dnes to vše splývá v jednu, už trochu rozostřenou, vzpomínku.
Cítil jsem, jak osud kolem mne omotává své sítě předurčenosti a jako ohyzdný pavouk se ke mně blíží, aby mě pohltil. A najednou jsem zatoužil po klidu. Potřeboval jsem se vymluvit ze všech těch chmurných myšlenek, které mě neustále ovládaly, psal jsem fůru sentimentálních hloupostí a pokoušel se žít. Pokoušel jsem se žít. Ale jak, když jsem neměl po ruce tu mytickou Pýthii, která by mne správně nasměrovala a poté snad i nakopla tím správným směrem. Která by mně řekla: „podívej, nekoukej se moc vzhůru do oblak, nebo o něco docela obyčejného zakopneš.“ Ale já bych ji tenkrát asi stejně neposlechl. Když mi něco nevyšlo, svedl jsem to na osud. To slovo osud se v mých tehdejších zápiscích objevuje až příliš často. Je to jednoduché východisko. Když uděláš něco špatně, když se něco nepovede, tak to sveď na osud. Položil jsem si tenkrát otázku - jsem blázen, nebo osel? Měl jsem vždy vše velice dobře teoreticky zvládnuté. Jen ta praxe, ta ošemetná praxe bývala vždy trochu jiná.
Když jsem po pár letech Janu zcela náhodou potkal, už to nebyla ta moje malá křehká dívenka z tanečních. Skoro bych ji nepoznal. Jen jsem si znovu vybavil dusnou atmosféru sálu kralupské Libuše a znovu až bolestně pocítil ten okamžik, kdy hudba dohrála a já jsem si ji alespoň na tu malou chvíli mohl přitisknout k sobě. Škoda, že jsem to už nemohl udělat při tomto setkání. Teď se potkali už dva cizí lidé. Jak se máš, co děláš, ahoj, já už musím jít.
Život se ale nezastaví pro tu jednu, řekněme, pro někoho slabou a smutnou chvíli. Jak řekl Haškův Švejk, a že to je a pro vždy i bude, skvěle napsaná a moudrá postava – „Život lidskej, pane obrlajtnant, je tak strašně složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr.“
Zůstaňme tedy raději u tohoto konstatování. Na tohle Švejkovo moudro by byla krátká i ta slavná a moudrá Pýthia.
