Jen jeden den
FOTO: Pixabay

Jen jeden den

21. 3. 2021

Pohled z okna na východ slunce, červánky a spící město, celý den přede mnou.

Teplé ponožky, hrnek horkého černého čaje, pracovní stůl a známý zvuk startujícího notebooku.

Usedám k počitači a přihlašuji se do pracovniho procesu. Svou práci mám ráda. Je to něco mezi detektivkou a křížovkou. Hledám řešení problémů, vhodné formy zpracování dat i výstižná slovní vyjádřená pro komunikaci. Moje práce má smysl a hlavně někam patřím.

Můj muž vstává, nemusím se dívat, přesně vím, kde právě je a co udělá i co řekne. Nic nového, jeho stereotypy mě v poslední době vnitřně pobuřují, proč? Snažím se je nenápadně narušovat, ale on se tomu usilovně brání.

Žaludek signalizuje, že bych měla přichystat něco k obědu, samo se to neudělá. Nejtěžší na tom je něco vymyslet. Zachraňují mě polévky, ty se dají jíst i vice než jeden den. Můj muž je miluje a já je umím uvařit i v krátkých pauzách mezi programováním. Nebo při dlouho trvající on-line poradě.

Odpoledne otvírám poklop ponorky a unikám ven, většinou na procházku do okolí. Často s foťákem. Toulám se sama, pozoruji ruch ve městě i neodbytně nastupující jaro v přírodě, sedmikrásky na trávníku před domem, sněženky a talovíny za ploty zahrádek, jehnědy na keřích a natékající pupeny na stromech. I ve městě se občas objeví prozpěvujicí opeřenci. Pomalu plynoucí řeka mě láká. Projdi se po mém břehu!

Obličeje lidí ukryté za respirátory, usmívají se nebo ne? Jak se líbají dvojice s respirátory? Jak žijí v této zarouškované době děti? Co si o sobě myslí lidé, kteří chodí i na frekventovaných místech bez roušek?

Nepříjemný déšť mě zažene zpět do ponorky. Zatím pluje na hladině, nepotopila se. V nejzazším koutě, kam nedoléhá hluk zpráv z televize, zkoumám své dnešní záběry. Vzápětí je mažu. Nic zajímavého, samá stereotypní šeď. Proč ten foťák s sebou tahám?

Na stole zuřivě vyzvání můj mobil. Rodinná on-line chvilka se synem a vnoučaty. Letos jsme se ještě tváří v tvář nesetkali. Přes display mobilu je mi umožněno aspoň občas nahlédnout do jejich života. Právě si opékají na zahradě špekáčky. Jeden přes druhého mi sdělují novinky. Vypadají spokojeně. Jen já jsem přišla o rok jejich bezstarostného dětství.

Mobil znovu v akci. Připrav se na cvičení! Pokládám na zem karimatku a overball. Připojuji se znovu po síti k naší seniorské skupině, která si zorganizovala cvičení i za těchto podmínek. Radostně si zamáváme a rychle do lehu. Protáhneme si pořádně tělo.

Připravuji večeři a znovu prchám z dosahu televizních zpráv. Pouštím si film na tabletu, ale nebaví mě. Špatný výběr.

To byla zase den! Napomínám sama sebe: nenaříkej, nic se ti neděje, spousta lidí je na tom hůř!

Před usnutím vyvolávám sny. O procházkách bez roušky, o rozkvetlé jarní zahradě. O tom, jak jednou konečně obejmu svá vnoučata.

 

Můj příběh životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Daniela Řeřichová
Vlaďko, velmi výstižně jsi pocity z žité reality popsala i za mne. Také je mi líto mladých lidí. Evokovala jsi u mne píseň V+W ...Je to divný svět, divná láska, když se mají dva rádi, ale když jim plynová maska při líbání vadí ...(Svět naruby). Ale věřím, že bude líp. Musí.
Libuše Křapová
Vlaďko, taky si už moc přeji, aby bylo lépe :-)
Věra Ježková
Moc hezké. Přeji vám ještě spoustu takových „obyčejných“ dnů. A víc těch bez roušky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.