FEJETON: Tramvajový predátor

Přečetl jsem si článek a první příspěvky poprvé a zasmál se tomu. Vrátil se k článku po pár hodinách... a příspěvcích a zjistil, že ,,Herodes byl skutečně král." Asi bych takového vnoučka, minimálně v duchu uškrtil. Vracím se k článku a dalším příspěvkům po dalších pár hodinách a zjišťuji, že bych byl sebevrahem. Když se vrátím zpět tak zjišťuji, že jsem NEBYL JINÝ. Tedy alespoň podle vzpomínek rodičů a příbuzných, kteří ještě žijí. Vzpomněl jsem si totiž na jedno vyprávění babičky ... (+ 96), jak jsem v pěti letech podobným způsobem vytočil průvodčího vlaku. Děda mašinfíra, babička celý život na dráze , takže jsem jízdní řády uměl dřív než Honzíkovu cestu. A babička vždy vzpomínala, jak jsem jednou při kontrole cestovních lístků přivedl průvodčího svými dotazy téměř k zoufalství. Takže nepomlouvejme tady své vnoučky. Podívejme se na sebe.;-)

Díky moc za hezký fejeton*. I já jsem zažívala nekonečné otázky typu "proč" jak u svých dětí , tak i u mnoha vnoučátek - snažila jsem se také neustále dobře odpovídat, ale někdy jsem byla také v koncích...* Dnes odpoledne mne překvapil můj nejmladší 11letý vnuk větou, že on nebude nikoho na Velikonoce mrskat, protože je to "barbarský zvyk..." Touto větou mne dnes úplně usadil do nejtemnějšího kouta mých řečnických schopností...*

Zažívala jsem takové nekonečné otázky s dětmi a vnoučaty a ráda na to vzpomínám, přestože jsem si taky mockrát nevěděla rady.

Většinou jezdí děti s maminkami a ty často mobilují, Někdy položí dítě třikrát stejnou otázku, než si maminka všimne, že se jí vůbec něco ptalo. A odpověď je buď jednoslovná nebo jen taková, aby se neřeklo. Jednou jsem zažila kluka s dědou, táta to asi nebyl. Ti si povídali hodně odborně. Děda nebyl z těch, kteří pro mládež nejsou žádným přínosem. Měl se znalostmi navrch a kluk to viditelně oceňoval.

Také si s vnoučkem spíš povídáme než zíráme do mobilu. Jednou jsme se procházeli po Františkových Lázních a objevili krásný dům, nahoře s dřevěnou věžičkou. Říkala jsem vnoučkovi: "Tam by se tak krásně sedělo, pletla bych a dívala se na procházející se lázeňské hosty." Vnouček ihned odpověděl: "Babi, je to slepá ulice." Není to prostě pětiletý snílek, ale realista.

Martine, nebuďte tak pesimistický :-) Jani, mne tahle naposledy poučoval vnuk :-) Je mu tedy už deset a tak nad různými věcmi přemýšlí. Nedávno mi vysvětloval, co mám dělat, když na mne pojede auto. Mám před ním co nejrychleji utíkat, protože řidič brzdí, tím zpomaluje a než dobrzdí, já mu stačím utéct a nebo ten náraz nebude tak silný. Ptala jsem se ho, kdo mu to říkal, celý pyšný mi sdělil, že na to přišel sám :-) Uvažoval nad různými rychlostmi a toto mu z toho logicky vyšlo :-) Máme chytré potomky, že, Jani ?

To bylo asi něco z doby ještě z „předpotopní“ – z doby, kdy ještě nebyly chytré telefony, které naši civilizaci zatopily, z doby, kdy lidé ještě v dopravních prostředcích sledovali, co se kolem nich děje a občas se spolu i příjemně bavili, nebo se jen na sebe alespoň usmívali, nebo se krutě hádali, kdo je z nich více nemocen a má tedy větší nárok na místo pro invalidy. Dnes je každý zahleděn jen do svého mobilu a od okolního světa je často utěsněn i sluchátky. A děti, tak ty se sotva zajímají o takové věci, že má nějaká bába v příbuzenstvu nalité nohy jako konve a ty, které by už se dokázaly nad tím zamyslet a položit otázku, tak by ji nepoložily, ty zajímá jiná bábi – zlá Granny a jak ji zabít a paří i přes hodinu například podobné hry: https://www.youtube.com/watch?v=X-qWKWBO42U Tak jako můj vnuk.

Článek mě potěšil. Při své poslední procházce s pravnučkou jsem nebyla zahrnuta otázkami, naopak, informacemi. Ukázala prstíkem na opeřence a informovala mě, že je to kos. Po chvíli mi představila labuť, opičky, kačera , holuby a veverky. Zastavila se u okrasného pruhu právě rozkvétajících jarních květin vysázených v trávníku před muzeem a upozornila mě na kvetoucí narcisky. Ostatní kvítky ještě nedokázala pojmenovat, ale nezatěžovala mě otázkami, pravděpodobně se o doplnění znalostí obrátí na rodiče a později bude své nově nabyté znalosti se mnou sdílet.

Perfektní. Děkuji, báječně jsem se pobavila. :-)

To mi připomnělo jednu povídku J. Haška: Strýčku, proč je moře slané?