Jak jsem se smířila s krtkem

Vidím, že soužití s krtky řeší kde kdo. Muži spíš radikálněji, my ženy se smiřujeme...

Mého muže velmi krtci rozčiluji, zkusil už kdeco, ale oni vždy zvítězí. Myslím, že tohle pilné zvířatko bydlí na naši zahradě jako my a je třeba se smířit...

Je to takové pohádkové hezké zvířátko, i když někdy umí pěkně podrýt záhony. Odpouštím mu to, stejně zvítězí .

Tak to jsem ráda. Každé zvířátko na naší planetě má svůj význam, tak je to i s krtkem. Hlína z krtčích hromádek je dobrá i na přesazování kytek. Můj manžel krtka chytil a šel ho pustit do pole. Asi se mu u nás líbilo, protože se vrátil, nebo to byl jeho brácha, co nám ještě pořád ryje.

S živým krtkem jsem se osobně seznámila ve svých asi 12 letech. Ráda jsem sedala o prázdninách u babičky na vsi na louce a pozorovala život na ní. Najednou jsem viděla, jak se tvoří hromádka hlíny a vylezl z ní krtek. Bleskově jsem ho chytla ruky, ale stejně rychle jsem ho pustila, protože mne kousl do prstu a rychle zmizel ve své čerstvé chodbě. Bylo to ale úžasné setkání, nezapomněla jsem na ně. I když se na mé zahradě později mnohokrát projevil svou prací, už jsem ho nikdy nezahlédla.

Kdysi dávno, když jsem se tem teprve přistěhovala, ráno vstávám a zírám z okna. Na cestičc leží krtek. Šla jsem se na něj podívat - krásný, černý, sametový - a mrtvý. vypadal jako plyšová hračka. Asi ho v noci chytilo nějaké zvíře a přineslo mi ho na uvítanou. Kočku jsem tehdy ještě neměla, jen kuny na půdě

Krtek dokáže nadělat škody, ale jinak je to krásné zvířátko, o kterém jsem s v tomto článku dověděla něco nového

Rada za málo peněz, jak se zbavit krtka. Já jsem neměl na svou zahradu nikdy žádné mimořádné nároky. Už od přírody, když jsem ten pozemek na dům koupil, jsem tam měl borovici, dvě višně, tak jsem tam kolem plotu nechal zasázet ještě ten živý a pak tam měl být všude jen krásný trávník, který bych pravidelně sekal a zaléval. To bylo tedy v plánu a já ho dodržoval, nakoupil semeno, trávník jsem pravidelně hnojil a sekáním jsem ho udržoval na pěticentimetrového ježka a on se zelenal – prostě jedna báseň. Ale pak bylo v naší obci zakázáno zalévat, nastalo trvalé sucho a vedro a trávník chřadl. Pak do té pouště odněkud metrem přicestoval krtek a začal to metro obohacovat dalšími stanicemi – co stanice to kopeček. O krtkovi jsem měl znalosti za 2 ze ZDŠ, ale tím jsem se nenechal zviklat a řídil jsem se jen podle učení pana Zdeňka Milera a tak jsem přistavil před největší hromádku jedno porouchané malé červené autíčko z vnukova autoparku v naději, že se uchýlí k povrchové dopravě. Můj odhad byl správný. A od té doby si už nové stanice přestal u nás budovat, jen za tichých letních večerů je slyšet někde od sousedů, jak tam někdo túruje motor, jeho pozemek je totiž v kopci. Letos na mne vykoukla myš ze své díry s dotazem: „Hele - Ty starej, nevíš náhodou, kam zmizel ten mladej fešák, co měl ty epesný kalhotky s kapsami, chi – chi – chi“? . . . .

Maminka to řešila lahví zapichnutou do hlíny, on do ní foukal vítr a krtka asi rušil, tak byl v bezpečné vzdálenosti - u sousedů za plotem. Já jsem to asi tak neuměl, takže někdy jo, jindy si dál hospodařil. Dvakrát se mu nevyplatilo, že se šel mrknout ven. Jednou jsem byl na hrušce kluk se vylezl podivat. Já jsem zkusmo po něm hodil hrušku a už ležel na zádech, ruce rozhozený. Chudák. A ležel. Tak jsem si řekl že ho pochovám. Odešel jsem pro rýč a když se vracím, vidím, jak si to Krtek maže k plotu. Asi se odstěhoval, protože u nás byl nějakou dobu klid.

Takhle by mělo vypadat soužití s přírodou. Každý tvor, žijící na zemi, tu má své místo a úkol. Kdykoliv nějakého zlikvidujeme, ochudíme především sebe. Fandím vám, a přeji, ať to krtek pochopí po vašem. Vždyť o zahradu se můžete pěkně dělit. :-)