Průměrná délka života se prodlužuje a důsledkem tohoto jevu je fakt, že české ženy nyní tráví v penzi v průměru třetinu svého života. Málokdo si to uvědomuje, ale opravdu v důchodu tráví mnoho lidí stejný čas, jaký uplynul od jejich narození do dospělosti, tedy čas, ve kterém dospěli, vystudovali školy nebo se vyučili, založili rodiny.
Na jedné straně je to dobrá zpráva. Můžeme si pod ní představit veselé, soběstačné, samostatné penzisty, kteří si užívají, že mají čas na své koníčky. Na druhé straně si tu zprávu můžeme vyložit jako špatnou a představit si řady osamělých, nemocných lidí, kteří každý měsíc počítají, zda vyjdou s penězi, když zaplatí nájem. Tedy lidí, kterým zemřel partner či partnerka nebo žijí sami. Z průzkumu Rady seniorů ČR totiž vyplývá, že senior, který žije sám v nájmu, vydá na náklady spojené s bydlením až sedmdesát procent své penze.
Sice se stále mluví o posouvání věkové hranice odchodu do penze, takže lidé by měli odcházet do důchodu později, ale zároveň bude v roce 2050 ve věkové kategorii nad šedesát pět let už každý třetí Čech. Je tedy jasné, že doba strávená v penzi je čas, o kterém je dobré přemýšlet, protože se prodlužuje a týká se každého z nás.
Zároveň je v tuzemsku mezi lidmi zakódováno, že odejít do penze v momentě, kdy jim to věk umožňuje, je správné a jediné řešení. V tom se prý lišíme od některých západních zemí. Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu Univerzity Karlovy zveřejnil studii, podle které většina Čechů odchází do penze proto, že dosáhli důchodového věku. Tedy věku, kdy do penze mohou jít. Přitom jsou v psychické a fyzické kondici, že by klidně dál pracovat mohli. Ve většině případů podle této studie není důvodem odchodu do důchodu podlomené zdraví. Autoři studie to označují za ztrátu, mnozí čerství penzisté by podle nich mohli být společnosti ještě hodně prospěšní.
Jenže, mnoho lidí se do penze těší, protože už jsou z práce unavení a plánují si, že konečně budou mít čas užívat si příjemných stránek života. Otázka, kdy a za jakých okolností odejít do penze, tak rozděluje společnost.
„Pracovala jsem jako kuchařka ve školní jídelně a byla jsem nesmírně unavená. Obnášelo to brzké ranní vstávání, tahání těžkých velkých hrnců, práci v horku. Na penzi jsem se těšila a odešla jsem do ní ihned, jak jsem na ni měla nárok. Prvních sedm let v ní byly nejhezčí roky mého života. Cestovala jsem, měla jsem čas na svou zahradu, začala jsem cvičit. Nikdy dříve jsem se necítila tak dobře. Jenže pak přišly nemoci. Zemřel mi manžel, já mám potíže s chůzí, takže se téměř nedostanu z bytu. Čekám na místo v domově seniorů, ale zároveň se toho bojím. Takže poslední roky jsou pro mě spíše utrpením a rozhodně nepatřím mezi ty, kteří by na světě při tomto způsobu života chtěli být co nejdéle,“ vypráví osmdesátiletá Ingrid.
„Já lituju, že jsem šel do penze hned, když jsem na ní měl nárok. Kdybych mohl vrátit čas, pracoval bych déle. Ve firmě mi to i nabízeli, ale já se rozhodl pro důchod. Byla to chyba. Mám pocit, že mi čas ubíhá rychle a není nijak využitý. Každý den ráno ven s pejskem, pak do sámošky, pak chystám něco k snědku, pak zase procházka, pak se nudím. Další procházka s pejskem a pak televize. Je to nuda a jestli si někdo myslí, že takový život je skvělý, mýlí se. Na velké výlety nemám kondici, na cestování nemám prachy, žiju na sídlišti, chatu nemám, auto mi doktor řídit zakázal. Fakt není nic skvělého žít takhle co nejdéle,“ říká dvaaosmdesátiletý vdovec Jindřich.
Ovšem řešíme téma, které naši předci neznali. „Délka života stráveného v penzi nikdy dříve taková nebyla, protože lidé se dožívali mnohem nižšího věku. Mnozí se penze vůbec nedožili. A nezapomínejme, že v historii ani automatický nárok na penzi neexistoval, obyčejní lidé něco takového vůbec neznali,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.
Jde tedy v podstatě o téma nové, se kterým nemáme jako společnost dlouhodobou zkušenost, a je to znát v praxi. Mnoho seniorů se totiž shoduje v tom, že při odchodu do důchodu si vůbec nepředstavovali, jak dlouhou dobu v něm stráví. Nebyli připraveni na to, že podoba jejich života v penzi se bude měnit.
„Prodala jsem byt a šla jsem do nájmu. Utržené peníze jsem brala jako přilepšení k penzi. Mohla jsem si dovolit cestovat, měla jsem na provoz auta, nemusela jsem přemýšlet, jestli si můžu koupit lepší sýr nebo lahvinku vína,“ vypráví sedmasedmdesátiletá Jana. „Jenže úspor ubývalo a já se dostala do situace, že velkou část penze nyní dávám na nájem a úspory mám minimální. Žiju skromně a k tomu se přidaly zdravotní potíže, takže můj byt přestává vyhovovat. V domě není výtah, já už nejsem schopná vlézt do vany, nemám sprchový kout. Každý rok je pro mě těžší a přináší další problémy. Myslím, že jsem se na penzi dostatečně nepřipravila, protože jsem ji brala jako čas, který bude příjemný, plný koníčků a nových možností. To byl, ale jestli teď takto budu žít dlouho, tak mě to vůbec bavit nebude,“ říká.
Čím je život v penzi delší, tím více člověk musí počítat s tím, že se jeho podoba bude měnit. Pokud bude trvat dvacet a více let, je stoprocentně jasné, že se bude měnit pořádně. Je to jedna z podob skutečnosti, že se lidský věk stále prodlužuje, ale zároveň ne každý má štěstí, že ho celý prožije v dobré kondici.
