Moje maminka v bílé zástěře nese na stůl upečené kuře v modrém smaltovaném pekáčku. Vždycky ho dává doprostřed stolu a teprve tam ho začíná porcovat a rozdělovat na jednotlivé talíře. První vždycky dostane tatínek svoje oblíbené kuřecí stehýnko. Pak moje sestra malý kousíček masa z prsíček. Jí pouze toto maso, a to ještě jen někdy. A když přijde řada na mě, dostanu jako vždy křidýlko s malým kouskem prsíček na ochutnání. Cítím se tak trochu ošizená. Proč je mi přiděleno jenom křidýlko? Proč nemohu někdy dostat stehýnko jako tatínek? Nebo pořádný kus prsíček? Zdá se mi to nespravedlivé. Ale mlčím, vím, že se doma o jídle nediskutuje. Mám být vděčná za to, že nějaké jídlo mám. Jsem vděčná, hlad si představit neumím.
Pečené kuře bývalo v době mého dětství jedno ze svátečních jídel. Masa se tehdy jedlo mnohem méně než dnes. Patrně bylo drahé a hlavně hůře dostupné. Pamatuji si na řeznictví s dlouhými frontami lidí a prázdnými háky na maso na bíle vykachličkovaných stěnách. V nabídce byl většinou pouze bůček nebo přední hovězí. Pokud člověk neměl nějakého dobrého známého nebo aspoň příbuzného na venkově či myslivce nebo aspoň rybáře, tak si mohl o kvalitním mase jen nechat zdát. A to byl přesně případ naší rodiny. Když nám dědeček občas přivezl doma vykrmeného králíka, byl to přímo svátek. V době honů jsme občas dostali zajíce od strýce (pěkně prošpikovaného broky), nebo nějakou tu koroptev. Nad zajícem můj tatínek tajně láteřil, když ho stahoval. Rozhodně mu to od ruky nešlo, ale zajíc na smetaně byl výborný. Při škubání koroptví zase létalo peří po celé kuchyni a upečené koroptve se skládaly hlavně z kostí a kůže. Ještě že byly dvě, jinak bychom se nenajedli. Maso jsem měla vždycky ráda a už v dětství bylo jasné, že ze mě nikdy vegetarián nebude.
Když nebylo maso, muselo se jíst něco jiného. V naší rodině hlavně to, co se dalo vypěstovat na zahradě. A nebylo toho málo, kromě běžné zeleniny všeho druhu jsme měli svoje brambory a spoustu ovoce. A dokonce z dnešního pohledu to bylo všechno BIO! Co se nestačilo spotřebovat, to se konzervovalo a uložilo na zimu. Ve spíži čekaly na zimní období zástupy kompotů, sklenice s kyselými okurkami a prosolenou zeleninou. Ve sklepě vesele kysalo zelí, které vydrželo až do jara. Vedle v regálu byly naskládané lísky s jablky, dole bedna na brambory. Sklizeň ze zahrady jsme doplňovali sběrem borůvek, malin a ostružin v lese. A také hub. Na houby se chodilo od začátku léta až do pozdního podzimu. Čerstvé houby se přidávaly do polévek, připravovala se z nich smaženice, karbanátky nebo řízečky. Ryzce a lišky se nakládaly do octa. Jako dítě jsem se na všem, co se dělo v rodině, musela podílet. Pracovala jsem na zahradě, zavařovala ovoce a zeleninu, vyráběla křížaly z jablek, sbírala houby. Přiznám se, že to nebylo vždycky s nadšením. Ale s odstupem času jsem pochopila, že jsem se tak naučila řadě věcí, které se mi v životě hodily.
V zimě a zvlášť k jaru, kdy už nebylo dost čerstvé zeleniny, tak se v jídelníčku začalo objevovat větší množství sladkých jídel. Třeba svítek s malinovou (domácí) šťávou, rýžový nákyp se sušenými švestkami, žemlovka či krupičná kaše, nudle s mákem nebo kynuté knedlíky se švestkovými povidly posypané nastrouhanými sušenými hruškami, lívance a palačinky s domácí marmeládou i vdolečky s tvarohem. Sladké jídlo u nás bývalo pravidelně každý pátek.
Moje mysl se ze vzpomínek vrací do reality. Porcuji dozlatova upečené kuře. Můj muž jako vždy dostává stehýnko. Já už po stehýnku netoužím, v mládí jsem ho párkrát ochutnala a pak jsem se pokorně vrátila k předurčeným prsíčkům s křidýlkem.
Nad plným talířem si uvědomuji, jak velkou změnou prošlo za několik desetiletí lidského života stravování. Obchody s potravinami jsou plné zboží, není problém si koupit jakékoliv maso, čerstvou zeleninu a ovoce či pečivo. Je spíš problém v tom, jak si dobře vybrat kvalitní potraviny a jaké jich koupit množství, aby se jimi zbytečně neplýtvalo. Významná část potravin se nyní dováží ze zahraničí. To sice na jedné straně rozšiřuje sortiment, umožňuje nakupovat jinak sezónní ovoce a zeleninu po celý rok, ale na druhé straně to zvyšuje ceny a vytlačuje české produkty z trhu. Významně se proměnilo i vybavení kuchyně, existuje řada přístrojů a zařízení, která usnadňují vaření a pečení a umožňují používat nové postupy při přípravě jídla. Dnes jsou běžné indukční sporáky (vaří rychleji, čistěji, ale vyžadují určitý druh nádobí), horkovzdušné trouby, mikrovlnné trouby (použivané zejména k ohřívání hotových jídel), domácí pekárny (pečení domácího chleba je v posledních letech velmi moderní), kávovary (za mého dětsví si člověk mohl uvařit leda turka) nebo třeba zahradní grily a řada dalších vymožeností. To všechno přípravu domácího jídla usnadňuje, zrychluje, rozšiřuje možnosti. Na druhé straně se v řadě rodin téméř nevaří, protože existuje řada možností, jak se stravovat venku (s výjimkou doby koronavirové). Podle sebe soudím, že strava je nyní rozhodně pestřejší. Běžně i doma se připravují jídla, která v mém dětství neexistovala (těstoviny podle italských receptů, tzv. čína, pizza, kuskus, tiramisu apod.). A hlavně řada lidí přemýšlí nad tím, co jí. Může si to dovolit. Na druhé straně však existují i lidé, kteří se z nejrůznějších důvodů vrací i k tomu, co se běžně jedlo v minulosti.
I já si občas vzpomenu na něco, co mi v dětství chutnalo, a uvařím si to. Třeba obyčejné chlupaté knedlíky se zelím nebo na másle upečené kuře.
