Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-3
Večerní pohoda na jadranu. Všechna fota autor

Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-3

2. 5. 2021

 Káva, kremeš a Svatý Jure

K večeru se Eva načančala a poprvé vylézá ven na promenádu. Po třech dnech jsem už schopen zde dělat kustoda, a tak probíháme městem do té doby, než Eva objevujev slastičarně Eckler jakýsi krémový zákusek, kterému říká kremeš, a už ji odtud nikdo nedostane. Kapučíno je ovšem skvělé a je dobrým úvodem k představení, které denně od 18.45 pořádá zapadající rudý kotouč slunce. Tentokráte tuto scénu fotím jako mnozí přihlížející a aranžuji do snímku i svatého na nábřeží a kotvící velkou plachetnici, aby to mělo náležitou atmosféru.

 

Tak takový pohled se mi nikdy neomrzí

Slastičarna Eckler - přechodný domov mojí ženy

 

V sedm hodin ráno mířím na rybí trh, který mně večer tak barvitě vylíčila jedna místní babka. Celý rybí trh sestává ale z jednoho dědy, jednoho stolku a pár rybiček ve třech malých vaničkách. Vybírám si dvě největší a otráveně odcházím. Tuňák letos asi nebude.

Město se probouzí. Babky s taškami spěchají po nákupech a dědové sedí v otevírajících se kavárnách u kafíčka a cigarety a čtou noviny. Turisté asi vyspávají.  Odkudsi zevnitř se ozývá „Laku noč“. Pro některé šťastlivce zřejmě noc teprve začíná. Končím svůj ranní nákup na pláži, která je pustá a prázdná. Moře je po ránu jako kafe, vycházející sluníčko pozlacuje krajinu a plavky nejsou vůbec potřeba. Kontakt moře s nahým tělem je velmi příjemný.

Bez bližšího plánu vyrážíme na výlet směr Makarská. Na svetišti Vepric zapaluje svíčku pro změnu Eva a za chvíli již sjíždíme dolů do Makarské. Je stejná, jako všechna města na pobřeží, jen o hodně větší. Podzim se neomylně přihlašuje poloprázdnými kavárnami, barmani otráveně vyhlížejí hosty a kýčovité pohledy na palmovou promenádu stále uchvacují. Stoupáme nad město, na skalnatý poloostrov, ze kterého je nádherný výhled na panorama moře s ostrovy Brač a Hvar. Na pláži je pár lidí a my nakonec končíme pochopitelně zase v kavárně u kávy.

Svetište Vepric - právě tam byla mše

Nad Makarskou

Makarská - pobřežní promenáda

 Eva pořád smrká, ale kapučíno jí v kavárně Decima moc chutná.

Dojeli jsme podél pobřeží do Podgory. Městečko je jen dlouhá nudle, roztahaná při moři. Nic moc na koukání. A to jsme se zde chtěli původně ubytovat. Spontánně se proto rozhodujeme pro cestu dál. Chceme vidět alespoň kus hor. O čtyři hodiny později mám však hor až nad hlavu. Ale nepředbíhejme.

 Z Podgory jedeme strmými serpentinami vzhůru do malé podhorské vísky s pár domy. Gornja Podgora. Člověk, opravující zde dům, mi vysvětluje další cestu. Jsou pouze dvě možnosti. Buď horská ves Kozica, nebo Svatý Jure. Protože nevíme, co nás tam nahoře čeká, rozhodujeme se odhodlaně pro Svatého Jura. Už taky proto, že je to nejvyšší vrchol celého pohoří a že jsme si ho vyhlédli již doma. Vždycky se přece můžeme vrátit, říkáme si jakoby na omluvu. Jakási zadní vrátka. Auto skřípe, vrže a klepe v nekonečných serpentinách a já si s obavou vzpomínám na slova mechanika v autoopravně, který nás ještě doma upozorňoval na vadnou přední poloosu.

„Když nebudete dělat blbosti, tak se určitě ve zdraví vrátíte. Ale pak výměna!“

Teprve doma se ukázalo, že pravdu měl pražský mechanik. Přední náprava byla skutečně poškozená.

Ale to už stojíme před „ulazem“ do jiného světa. Rozhodování je jednoduché. Všechna varování pražského mechanika jsou najednou ta tam. Dáváme 30 kun jako vstup do národního parku a vyrážíme vzhůru.

 23 kilometrů dlouhá, hororová cesta po strmých svazích Biokova

Cesta vede zprvu lesem a serpentiny se dají zvládnout. Les ale končí, cesta se výrazně zužuje a stoupá strmě vzhůru a najednou až brutálně připomíná, že nejsme na pobřežní promenádě, ale že jedeme po kolmé skále, kde je vytesaná úzká, kamenitá cesta, většinou bez zábran, že pod námi je několikasetmetrová kolmá stěna a že tato cesta je kupodivu obousměrná. Když si uvědomím, že tato cesta je 23 kilometrů dlouhá, jak říkal mladík u vchodu, zdá se to neskutečné. Máme za sebou několik set metrů a auto nejde otočit, i kdybych chtěl.

Protisměrné serpentiny se po několika desítkách metrů pravidelně střídají a cesta stoupá neustále vzhůru. Je mi teď zcela jasné, že pokud nevydrží naše vadná poloosa, budeme se muset rychle naučit létat. Na cestě je kupodivu živý provoz. Pokud se ale s někým potkáme, musí někdo couvat až k trochu rozšířenému místu v zatáčce, kde se můžeme minout. To je dobré, pokud jsem zrovna u skály, ale není to vůbec dobré, když musím jet po kraji propasti.

Kilometry jsou nekonečné, pohled na moře skal je úchvatný a adrenalin vesele proudí tělem. Tam někde nahoře, na malé náhorní rovině, ve více než tisícimetrové výši, jsou po úbočí vápencových skal roztroušené staré, kamenné chatrče, postavené ještě ve středověku jako útočiště domácích před mořskými piráty. Kupodivu tam dnes jezdí Chorvaté asi na víkendy, o čemž svědčí pár aut, odstavených v krkolomné pozici vedle cesty. Jeden domorodec vytahuje právě z auta bednu jakéhosi alkoholu a pracně ji vleče po skalách k domu. Nevím ovšem, co tu bude dělat, když se náhodou namaže. Mejdan bych si představoval v trochu pohostinnějším prostředí.

Já se ovšem moc těšit tou nádherou kolem nemohu. Více než hodinová cesta nahoru s propastí pod nohama je vyčerpávající a žádná fotografie nemůže popsat ten autentický zážitek z cesty, která se zvedá od moře a končí ve výši 1760 metrů na špici skály. A to jsem zatím pominul tu skutečnost, že trpím silnou závratí a že pohled na ty hloubky ve mně vyvolává nejen pozoruhodné hnutí mysli, ale hlavně žaludku. Eva, která by své pocity za normálních okolností zřejmě nahlas vykřikovala, byla nad tím nějak zaražená a těšila se výjimečně potichu.

Posledních asi 20 metrů na vrchol se už musí bohužel pěšky. Stavitelé této hrůzy by asi těžko zvládli vybudovat na té špici místo pro otočení auta. Je to sice nedostatek, ale bereme to jako fakt a šplháme nahoru po svých. Odměnou za tuto cestu je nám ale nádherný pohled na širé moře, které se v hloubi oněch 1760 metrů ztrácí v dáli v mlžném oparu, a na druhé moře, které je za námi a všude bezprostředně kolem nás, na moře bělavých skal, které nás až k obzoru obklopují. Stojíme mlčky u nízké, kamenné zídky, ohromeni tím pohledem. Přírodní katedrála. Jen ten hlas varhan tu chybí. Nemám rád adrenalinové sporty, ale na tuto cestu budu vzpomínat jako na nejúžasnější a zároveň nejhroznější okamžiky svého života. A to nás čeká ještě 23 kilometrů dolů po úplně stejné cestě.

Ten bílý peugeot je náš

Konečně nahoře! Sveti Jure, 1762 metrů nad mořem. Zvládli jsme to i s poškozenou nápravou,

která bouchala a klepala v každé zatáčce.
 

Blíží se večera provoz je už menší. Auta, která potkáváme, jsou buď Chorvaté, jedoucí na svou horskou daču, anebo Češi. Inu, jako dole u moře, i zde v oblacích mají Češi drtivou převahu. Jen jakýsi Maďar se mezi nás Čechy připletl a mně najednou stouplo sebevědomí, protože jel ještě pomaleji než já a asi se i víc bál. Kde taky má v Maďarsku cvičit jízdu v horách! Když jsem se pověsil za něj, spíš ještě zpomalil, ale pak už to psychicky nevydržel. Odbočil z cesty právě na té náhorní plošince, když najel na kus skály, která tam byla momentálně k dispozici, a my se prosmýkli kolem něj. Cestou dolů jsme zastavili na několika odpočívadlech ještě na kus řeči s podobnými blázny jako my a těšíme se nádhernými vyhlídkami. Jazykové bariéry nejsou žádné, protože, jak jsem již předeslal, jsou zde jen Češi. Objevuje se les a my zjišťujeme, že cesta dolů je nějaká kratší. Bouda u vstupu je zavřená a auta, mířící ještě v tento pozdní čas nahoru, už nemusí nic platit.

Když se doma převlékáme na večerní procházku, cítím se, jako bych složil fůru uhlí, i když jsem se skoro nezvedl od volantu. Náladu mi zlepšila až smažená rybička v plážové restauraci, která chutnala skvěle. Než jsme ale odešli, ťuká paní domácí, která je dost na nervy z toho, že nechceme nikde uklízet. Její vycvičený smysl pro čistotu jí zřejmě nedá spát. Tak jí alespoň ukazujeme, že tu máme uklizeno a že nepotřebujeme skoro nic. Babka kroutí hlavou a pomlouvá Němce, kteří se odstěhovali právě z vedlejšího apartmánu, jaký tam měli binec. Vnutila nám alespoň nové ručníky, toaleťák a povlečení. A je spokojená. A já jsem zase spokojený se svou chorvatštinou.

Večerní promenáda je opět plná lidí. Místní gigolové ležérně projíždějí na skútrech davem dychtivých turistů a vyhlížejí své oběti. Prodavač cédéček pouští značně přisládlé dalmatské písničky, kávička je všude vynikající a Eva mne drží za ruku a usmívá se. To slibuje mnohé. Zdá se, že život v městečku právě začíná.

 

 

 

 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Děkuji za vyprávění. Ve dvojici to muselo být obzvláště krásné. Svědčí o tom i fotky Vaší ženy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?