Z Vesmíru přicházejí znamení
FOTO: Pixabay

Z Vesmíru přicházejí znamení

7. 5. 2021

Jsou věci mezi nebem a zemí, pro mě jsou to znamení, která mě dovedou k něčemu, o co vůbec neusiluji, a naopak věci, o které usiluji sebevíc, se prostě bez požehnání Vesmíru nedostaví.

Ne vždy jsem žila v přesvědčení, že se můj život ubírá tím správným směrem. Ale přišly i chvíle, kdy se můj pocit nakrátko změnil, a těmto chvilkám si sama pro sebe s úsměvem říkám, že jsou to drobné mince, které si ukládám na vysoký úrok.

Psal se rok 1992. Jako drobná živnostnice, z množství práce až nad hlavu a z ní vyplývající nutnosti potřebného oddychu, jsem přijala rozhlasovou nabídku vysokých škol Praha a strávila s patnáctiletým synem týden na Vltavě, z Vyššího Brodu do Boršova. V předvečer prvního vyplutí mě, coby naprostého laika, instruktor poučil, jak se drží pádlo :-) a jak se s ním nakládá, aby kánoe plula tam, kam potřebuji. Popravdě musím napsat, že to byl velice záživný týden s poznáním do té doby nepoznaného.

Abych si trochu poléčila rozbolavělou dušičku z toho, co následovalo po návratu domů, jsem si řekla, že železo se musí kout, dokud je žhavé, a tak moje zážitky z vydařené dovolené mě velice záhy dovedly ke dveřím vodáckého oddílu. A přišla další nabídka, v podobě zájezdu do Slovinských Alp na rafty na řeku Soču.

Ve velice krátkém čase na rozmyšlenou, když jsem v nedalekém parku zvažovala všechna pro a proti, si vítr lehce pohrával s listem vytrženým z jakéhosi časopisu. Upoutal moji pozornost a věřte, nevěřte, byly na něm horoskopy na inkriminovaný týden, kdy se měl zájezd uskutečnit. Text pro moje znamení Panny si už nepamatuji doslovně, ale stálo tam, že v tomto týdnu poznám celou řadu zajímavých lidí. A tak horoskop - nehoroskop, bylo rozhodnuto. Netušíc, co tento „zájezd“ bude obnášet a co mě čeká, jsem nabídku přijala. Dalo by se říci, že to byla v devatenáct let trvajícím manželství taková moje první revolta.

Při odjezdu mi bylo divné, proč nás jede autobusem jen deset, ale v Českých Budějovicích už byl autobus zaplněn do posledního místa. Cestou zabraná do myšlenek, co se asi děje doma, jsem vůbec nesledovala, co se momentálně dělo kolem mě. Z letargie mě ráno probral hlas, údajně vedoucího zájezdu: „Tak tady zastavíme, zkusíme a uvidíme …….“  Všichni vystoupili z autobusu, chlapi snášeli rafty dolů k řece a jak vidno, každý přesně věděl, čeho se chopit. Jen já stála stranou, koukala jak z jara, až se na mě jeden obrátil s dotazem:

„A ty jako co, ty tady seš do počtu, že tu jen tak stojíš?“

Uvědomila jsem si, že je to skutečně vedoucí výpravy, a zatímco děj na břehu živě pokračoval, jsem jen nesměle špitla, že se jedu jen podívat. Dodnes vidím to gesto, rezignované mávnutí rukou nad ztraceným případem :-)  

Netrvalo však dlouho a přišel za mnou se slovy:

„Heleď, jsou tady čtyři kluci ze Žamberku, jedou na body, do družstva jim chybí dva členové, tak jestli chceš, můžeš se s nimi prozatím alespoň svézt. První úsek je takový langsam, druhý je o něco ostřejší a ten třetí je ten, co se pojede závod. Když se na ten třetí nebudeš cítit, kluci ti zastaví, vydrápeš se po strmém břehu nahoru k silnici a tam počkáš na autobus, který na nás čeká v cíli.“ Naivně jsem se zeptala: „Tady se pojede nějaký závod?“ a odpověď zněla: „Madam, tady jsi na Mistrovství Evropy!“. A tak jsem se svezla. Při představě, jak se budu sama po strmé stráni drápat nahoru, jsem raději zvolila cestu po vodě, ať bude jakákoliv.

Večer u seznamovacího táboráku, zřejmě díky mé dobré fyzické kondici, určitě to nebylo hezkou tvářičkou nebo mým dosavadním projevem, přišla, pro mě překvapující, další lákavá nabídka, která se v danou chvíli nedala odmítnout. A tak se stalo, že pod pseudonymem, jméno už si nepamatuji, ale byla jsem to já, kdo jel Mistrovství Evropy na raftech. Kluci ze Žamberku byli opravdu dobří, neboť, tuším z jednadvaceti družstev, jsme v pátečním závodě skončili na šestém místě a v sobotním finále na sedmém. Pár „fufniků“, coby můj podíl za umístění, mi stačilo na zaplacení kempu, a já se živá a zdravá vrátila domů.

Až po návratu, když jsem viděla v televizi záběry, jsem si uvědomila, že jsem vlastně v danou chvíli měla víc štěstí než rozumu, ale stálo to za to! Byla jsem šťastná, že mě Vesmír navedl tím správným směrem a mám další minci k uložení na vysoký úrok. ♥

Co mě zatím v životě nezabilo, to mě určitě posílilo.

   

aktivní senioři Můj příběh psychika
Hodnocení:
(4.6 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Hezká "chlapská" ješitnost a když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Klidně pokračujte :-)
Martin Vrba
Pane Bože to jsem nechtěl, vám nějak zaclánět! :) To hned napravíme, naskočte mi na ramena, mám skoro dva metry, nyní Vás nikdo nepřehlédne: „Lidé dobří, na mne se vůbec nekoukejte, věnujte svou pozornost jen a jen paní Caklové!“ – spokojena? :)
Lenka Kočandrlová
Stačilo mi ,že jsem na laminátové kánoi ,která musela být dost plná,aby držela na vodě, a to bohužel nebyla,splula s mým budoucím manželem malý kus řeky Ohře a to ze Sokolova do Varů.Nikdy předtím jsem neseděla v lodi a muž jednou. Celkem dvakrát jsme se převrhli,několikrát se štěstím sehnuli hlavu před pobřežními padlými kmeny....Když jsem vstala ze sedátka,měla jsem obtisklé na zadku drážky z prkýnka po několik hodin....Později jsme si koupili nafukovací kánoe,pluli i s dětmi ,ale to už byla skoro idyla.
Jitka Caklová
Nic se neděje, jen jste chtěl zvýraznit svoji důležitost v mém příběhu. Já jsem se neprala o první místo na hřbitově, to byla úplně jiná záležitost. Takže u mě dobrý, každý jsme nějaký :-)
Martin Vrba
Nic se neděje, já jen oklikou napsal na víc slov to, co jste sama Vy na na konci článku sama napsala - cituji: "Až po návratu, když jsem viděla v televizi záběry, jsem si uvědomila, že jsem vlastně v danou chvíli měla víc štěstí než rozumu, ale stálo to za to!"
Jitka Caklová
Nevím, jakou rychlostí v zatáčce jezdíte, aby předjíždějící potřeboval k předjetí 150km/hod. Ale to už nemá s tématem mého článku nic společného. Takovéto coby, kdyby jsou záležitosti na tři věci :-)
Martin Vrba
Paní Caklová - ano, já v životě moc neriskuji a vůbec nemám pocit, že bych o něco přicházel, nikam se neženu, když mne například někdo předjíždí v zatáčce na plné čáře rychlostí 150km/hod, tak si vždy vzpomenu na svého učitele v autoškole, který o takových říkával: „Na ty kašlete, ti se perou i o první místo na hřbitově.“ Jo - tací pak mají i malé pomníčky u silnic, mají podobné pomníčky u divokých řek i vodáci na raftech, co třeba řeky Cetina nebo Zrmanja – „zdobí“ břehy i tam?
Jitka Caklová
.... a můžete mi věřit, že já jsem v té síni kakala dost dlouho :-)
Jitka Caklová
...řídím heslem....
Jitka Caklová
Pane Vrbo, je to Váš pohled a názor a já Vám ho neberu. Osobně, můj pohled od Vašeho je naprosto odlišný. Od určité doby se spíš heslem: "Kdo se bojí, kaká v síni." :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?